Tři chybné ideály začátku 90. let; Využiji nicméně této příležitosti ke kritice Václava Klause

Evropské elity se snaží zničit civilizaci. Prioritou dne je udržet parlamentní demokracii před Milionem chvilek, a udržet národní stát. Tak by se dala shrnout hlavní sdělení včerejšího večera, kde bývalý (a možná i budoucí) prezident Václav Klaus představil svou novou knihu „30 let cesty ke svobodě ale i zpět“. Jasné, analyticky správné a odvážné. Jako vždy.

Petr Hampl | foto: © Centrální informační agentura, z. s. (CIA) – © Radek Velička

Už dlouho jsem neviděl tolik pesimismu a poraženectví. Zatímco jiní lidé jásají nad tím, že nyní už konečně smějí dělat a říkat všechno, co je jim nařízeno (jako by to snad za komunismu nemohli), Václav Klaus a lidé kolem něj si uvědomují, že svoboda je rychle ničena. Trend k totalitě horší než byla pozdně komunistická je jednoznačný, a podle všeho nezvratný. Nikde žádná jiskřička naděje.

Dle mého soudu je ten pesimismus přehnaný a je dán tím, že se Václav Klaus a jeho spolupracovníci pohybují téměř výhradně v prostředí politické třídy a intelektuálů. Kdyby měli více kontaktů s normálními pracujícími a důchodci, možná by to neviděli tak špatně. Protože i když se mnozí normální pracující nakonec nechají zblbnout a vyrazí demonstrovat proti svobodným volbám, dlouhodobě pořád ještě převládá zdravé myšlení. Kdyby měl Andrej Babiš odvahu zabavit Sorosovým lidem Českou televizi, a znovu ji znárodnit, mohli jsme už být někde úplně jinde.

Využiji nicméně této příležitosti ke kritice Václava Klause. Jako jeho celoživotní příznivec si to snad mohu dovolit. Nemám na mysli legendy o tom, že údajně ukradl peníze na důchody a má je doma pod polštářem nebo na Kajmanských ostrovech. Ani povídačky o tom, která vila ve Švýcarsku mu patří. Jde mi o chyby myšlenkové. Takové, které na začátku 90. let vidět nebyly a dnes vidět jsou.

Za prvé. Prosazování „standardní parlamentní demokracie“. Výsledkem není vláda lidu ani dobře spravovaný stát, nýbrž země okupovaná úzkou elitou napojenou na nadnárodní finanční a mocenské kruhy. Voličům zbývá leda tak skřípění zubů, a naděje, že se podaří využít prasklinu v systému. Není to jen problém českých zemí. „Standardní parlamentní demokracie“ se v posledních 50 letech neosvědčila nikde na světě. Je to systém, který snad měl historické opodstatnění, ale nemá budoucnost. Rozhodně ji nemá v současné podobě.

Za druhé. Prosazování „standardního tržního hospodářství“. Byla s tím spojena iluze, že to podpoří lidskou pracovitost, kreativitu a podnikavost. A zpočátku tomu tak bylo. Jenže pak se „standardní tržní hospodářství“ ukázalo jako bezbranné vůči obrům, kteří většinu svých malých konkurentů zadupali do země, nahradili kreativitu a podnikavost byrokratickou tupostí, předělávají si zákony podle libosti a vysávají zemi víc, než kdy byla vysávána jaká kolonie.

Za třetí. Prosazování „priority ekonomické racionality nad politikou.“ Teoreticky by to mělo vést ke všeobecnému bohatnutí a mělo by to zapnout mechanismy, které budou lidi motivovat chovat se k sobě slušně. Jenže pokud proti vám stojí druhá strana, pro kterou jsou prioritní cíle politické, nemůžete vyhrát. A navíc, ukazuje se, že pokud je ekonomicky racionální udělat kroky, které poškodí sounáležitost mezi lidmi, naruší národní cítění nebo podpoří špatné charakterové vlastnosti, nakonec to nevede ani k tomu zbohatnutí.

Nemá smysl dnes někoho vinit. A všechny ty body ve své době pomohly zadržet postup havlistů. Ale pro budoucnost bychom si měli uvědomovat, že správné řešení je jiné.

A jaká ta správná řešení jsou?

Nejspíš kombinovaný systém. Parlament, referenda, přímé volby politických představitelů, jejich odvolatelnost, široce pojatá místní autonomie.

„Ekonomický nacionalismus“, který zvýhodňuje malé firmy před velkými a domácí před zahraničními. Který se nezdráhá jít až k vyvlastnění korporátních poboček, pokud to bude nutné. Kdy pohyb zboží, služeb a kapitálu přes hranice je pečlivě regulován tak, aby to bylo v souladu a národními zájmy. Kdy cizinci nemohou kupovat nemovitosti a kdy každý prodej firmy zahraničnímu investorovi podléhá pečlivému zkoumání a schvalování.

Koncepce, kdy na prvním místě jsou národní zájmy (tedy bezpečnost, svoboda a blahobyt domácího obyvatelstva) a kdy rozvoj ekonomiky má být podporován a umožněn jen potud, pokud slouží těmto cílům.

A nad tím vším vědomí, že jsme jen chybující lidé. Že naše poznání je omezené. A že cokoliv se nám dnes vzdá skvělé a jisté, může se v budoucnu ukázat chybným.