Velký listopadový trapas; Dnes jako za Jakeše…

Totalitní režimy mívají dvě vývojová období. V tom prvním jsou spojeny s určitými ideály. Dokážou podstatné části obyvatel vtisknout pocit, že míří ke společné skvělé budoucnosti. V tom druhém období už tomu nikdo nevěří, takže režimní propaganda se soustředí na strašení.

Petr Hampl | foto: © Centrální informační agentura, z. s. (CIA) – © Radek Velička

Třeba marxistický socialismus, jak probíhal v českých zemích. Na začátku budovatelská padesátá léta, kdy část obyvatel skutečně hleděla k lepšímu světu v neurčité budoucnosti. A na konci osmdesátky, kdy jakékoliv ideály vyvanuly. Částečně proto, že původních slibů bylo dosaženo (životní úroveň opravdu neskutečně vzrostla, a to pro naprostou většinu obyvatel) a ty další buď nikoho nezajímaly, nebo jim nikdo nevěřil. Nezbývalo tedy než strašit: když nebudete hodní, vrátí se velká krize z roku 1929. Moc to nefungovalo. Lidé věděli, že se svět technologicky i ekonomicky posunul.

To stejné vidíme i na současném režimu, kdy je Česká republika vazalským státem USA a zároveň má určitou autonomii v rámci EU. Na začátku byly sliby rychle rostoucí životní úrovně. Očekávání, že lidé na sebe budou hodnější. Naděje, že přibude národní hrdosti, poroste úroveň škol, podnikání bude snadnější a se zaměstnanci se bude lépe zacházet. Tahle vize zmizela, ale nebyla nahrazena jinou vizí. Ani ti největší eurohujeři už nemluví o nějaké zářivé eurobudoucnosti. Ideál zmizel. Zbývá jen hledání strašáků.

Tím hlavním strašákem je dnes návrat starých stalinistických časů, nedostatek běžného zboží, hlad jako běžná součást každodenního života, mnohahodinové fronty v prodejnách a neustálý strach, že do bytu vtrhne státní bezpečnost a odvleče člověka do tajných mučíren. Zní to dostatečně odpudivě, o tom není pochyb. Háček ale spočívá v tom, že ještě žije příliš mnoho pamětníků starého režimu, a že většina z nich má za to, že se tehdy žilo lépe než dnes.

Tím není řečeno, že tehdejší režim byl skvělý a dokonalý. Ale jestliže má většina obyvatel na věc určitý názor, musí být bráni vážně. Měla by vzniknout hlubší debata o tom, proč lidé tak skutečnost vnímají, jaké věci jim nejvíc vadí, a co s tím dělat. Zpětná vazba od obyvatel by mohla být podnětem ke zlepšení.

Ale to se samozřejmě nestane. Pokud není skutečnost taková, jakou euronadšenci chtějí, tak se prostě zalže. Je tedy proveden výzkum veřejného mínění – pochopitelně za státní peníze (po cestě se ještě přiživí neomarxistická neziskovka Paměť národa, která by se měla jmenovat spíš „Zbavujeme národ jeho paměti a identity“). A v tom výzkumu vyjde, že většině lidí se žije lépe než za starého režimu. Jen ouha, té většiny se podařilo dosáhnout jen díky respondentům, kteří starý režim nezažili.

Pokud by byly sečteny jen odpovědi lidí, kteří tehdy skutečně žili, vychovávali děti, hledali práci a řešili bydlení, vyšla by jednoznačná preference starého režimu nad současným. Výzkumníci tedy vytvořili kategorii „nad 40 let“, což jim umožnilo zahrnout i tehdejší malé děti. Dosáhli tak těsné převahy těch, kdo jsou spokojenější dnes (45% versus 38%). Pokud by to nestačilo, zahrnovali by ještě mladší a ještě mladší, až by dosáhli potřebného poměru. Úkol byl splněn, mediální obraz je správný.

Výzkum, mimochodem, ukazuje ještě jednu zajímavou věc. Nejvíc po starém režimu teskní ti, kdo se živí rukama. Rozbíjí to tezi o tom, že se stýská funkcionářům a estébákům.

Tak si říkám, kdyby byli v podobné situaci komunisti z Jakešovy party, jak by to řešili. Možná by se sešli a generální tajemník by přišel s něčím jako „soudruzi, ukazuje se, že nás lidé nemají rádi. Musíme s tím něco dělat.“ Pak by se soudruzi radili, a vymysleli by něco typu, že dovezou pár vagónů mandarinek a budou je rozdávat zadarmo.

Je to samozřejmě směšné. Ale to nemůže zastřít tragédii země řízené elitami, kterým na lidech nezáleží vůbec. Možná by to totiž nechtělo tak mnoho. I relativně dílčí opatření jako zavedení hraničních kontrol, zrušení soukromých exekutorů či zákaz prodeje nemovitostí cizincům by nejspíš stačilo k tomu, aby lidé byli s režimem jakž takž spokojení.