Opravdu je dnes společnost o tolik rozdělenější než před 30 lety?

Tradiční vysvětlení říká, že v roce 1989 byli téměř všichni sjednoceni proti komunistům. Jenže pocit stejného sjednocení mohou mít i současní účastníci milionového pokusu o revoluci.

Petr Hampl | foto: © Centrální informační agentura, z. s. (CIA) – © Radek Velička

Vlastně by se tak uzavřel určitý kruh. Před 30 let pomáhal George Soros financovat pohyb země ke svobodným volbám, protože doufal, že místní obyvatele dokáže snadno zmanipulovat. Dnes podporuje pokus o zrušení svobodných voleb. Snad to můžeme brát jako určité ocenění nezávislého myšlení obyvatel českých zemí.

Zkrátka, není těžké mít pocit jednoty, když bydlíte v Praze nebo jejím okolí a většina vašich přátel poslušně demonstruje. Ale skutečnost může být jiná. Zcela jistě je jiná dnes, a nejspíš byla jiná i tehdy. I když z té doby nejsou věrohodné výzkumy veřejného mínění (a neprobíhaly skutečné volby), je jisté, že dost lidí, zvláště ve venkovských zemědělských oblastech, žádnou změnu režimu nechtělo. A pak tu byli lidé, kteří byli nazlobení na komunisty, ale k chartisticko-disidentské partě cítili ještě méně sympatií. To, co chtěli, byla změna v rámci stávajícího režimu. Ideálně provedená tak, že by staří funkcionáři byli ve stranické struktuře nahrazeni mladšími ekonomy a technokraty.

Jenže tihle lidé, kterých byly statisíce nebo možná miliony, neměli žádnou možnost zapojit se do veřejného dění. Demonstrace organizovala sorosovská opozice. Komunistická strana sice měla svá média, jenže mezi jejich personálem převažovali lidé protirežimně naladění. Média tedy logicky rychle přešla na stranu nové moci. Zastánci starého režimu nezbylo než sedět před televizí a nadávat. Ale ne moc hlasitě, protože nebylo jisté, zda nepřichází doba represí.

Proběhlo pár pokusů zorganizovat „petice pracujících“, ale každý z nich byl izolovaný. Prorežimní aktivisté byli úplně převálcováni. Neuměli se sdružovat, neměli zkušenosti s politickými aktivitami, neuměli tajně tisknout na cyklostylech a lepit letáky. Neexistovaly osobnosti, které by nebyly diskreditovány spojením se starým režimem. Neexistovaly řetězové maily ani skupiny na Facebooku.

O tom, jak velká skupina tichých přívrženců starého režimu byla, nejlépe svědčí milion hlasů v prvních polistopadových volbách. Tedy počet hlasů srovnatelných s tím, kolik dnes získávají všechny tzv. „demokratické strany“ dohromady. Ovšem komunisté ty hlasy získali v situaci totální mediální blokády a neustálých útoků.

Předlistopadový režim fakticky nezvládl dilema, kterému čelí každý politický režim. Když umožníte lidovou aktivitu nebo ji dokonce podpoříte, riskujete, že se zcela vymkne kontrole. Když ji potlačíte a přinutíte lidi stáhnout se do svého soukromí, nemůžete od nich čekat žádnou podporu v těžké chvíli.

Zkrátka, i v listopadu 1989 byla země politicky rozdělena, jenom na to nebylo tak dobře vidět.

Od té doby ale vzniklo jiné rozdělení, mnohem silnější než to předchozí politické. A dokonce i mnohem silnější než klasický třídní konflikt, jaký známe z první poloviny 20. století. Je to rozdělení na kosmopolitní elitu a místní pracující lidi. V takovém rozdělení se strany nedokážou shodnout ani v základním pohledu na svět, morálku, rodinu či národ. Vlastně se nedokážou shodnout ani na počtu pohlaví nebo na tom, zda je genocida bílé rasy něčím žádoucím.