O zdivočelých lepšolidech

Je toho čím dál víc. Agresivita lidí se „správným“ názorem roste. Je jen otázkou času, kdy se z virtuálního světa přelije do světa skutečného. Facka Petry Procházkové je takovou první vlaštovkou.

Eva Hrindová

Přiznám se, že se na sluníčkářských akcích necítím dobře. Beseda na jihlavském festivalu dokumentů, kdy mě „zabíjely“ stovky pohledů sluníčkářů, je pro mě dostatečně výmluvnou vzpomínkou. Ale tam to dopadlo dobře, měla jsem prostor se obhájit.

Jak by to ale dopadlo dnes? Nenávist a agresivita, kterou vidíme na sociálních sítích, už dosahuje nebetyčných rozměrů. Posledním případem je rozstřel, kde Jana Jochová mluvila o spolku na podporu rodiny. Moderátor se jí zeptal na to, co by dělala, kdyby jí její syn oznámil, že je homosexuálem. Neznám žádného rodiče, který by kvůli něčemu takovému jásal nebo si to dokonce přál. Protože každý rodič přeje svému dítěti především štěstí v plnohodnotném životě – a to znamená mít děti a rodinu. Proto je taková otázka nefér. Pokud na ni odpovíte upřímně – roznese vás na kopytech LGBT komunita. A to se také stalo. Paní Jochová to dostala v maximální náloži, kterou já jsem už několikrát dostala a jsem tudíž vůči ní už imunní.

Nevím, jestli pořad nebyl stříhaný, nevím, jestli zaznělo vše, co skutečně zaznělo. Sama paní Jochová na svém zdi znovu opakuje, že vždy platí, že by nikdy nepřestala své dítě milovat. Tak to prostě je. Ale i kdyby to bylo jinak, i tak bych se paní Jochové musela zastat. Protože ona má právo si své soukromé věci uspořádat podle sebe. Nikomu své uspořádání nenutí a ani nechce NIKOMU NIC ZAKAZOVAT. Což ovšem druhá nenávistná strana dělá pořád. Zastánci LGBT ideologie jsou nenávistní, agresivní a zlí. Nechápou smysl demokracie a jsou zásadním ohrožením pro naše svobody. Mají na své straně většinu médií, hloupých celebrit, a i část politiků, kteří si beztak v soukromí myslí jiné, ale veřejně jsou vůči zastáncům genderových a LGBT ideologií servilní až k zblití.Vidím z toho jedinou cestu ven. Nebát se jich, nenechat se zastrašovat a nepodléhat autocenzuře. Já touto cestou jdu už dávno a jde to. Dostala jsem už tolik ran, že jsem vůči nim imunní. A stejně by se měla chovat i některá rozumnější média. Na obranu paní Jochové se postavil časopis Echo24. Věřím, že jim to pár čtenářů odvede, ale když ve svém postoji vytrvají, mnoho nových čtenářů získají. Třeba konečně pochopí, že vyděračům se neustupuje. Je třeba si budovat pozice, které se budou opírat o podporu rozumných čtenářů, kterých je stále většina. Ostatně až to dopíšu, půjdu si časopis Echo24 předplatit. Doporučuju vám to také.

A paní Jochové doporučuju vytrvat a nebát se. Je to jediná cesta, jak nést prapor zdravého rozumu a ukazovat současným mocným, že se NIKDY nevzdáme. Ani když na nás sto herců bude plivat v živém přenosu České televize. Kéž by odvahu říkat věci tak, jak jsou, našlo více lidí. Především těch, kteří jsou slyšet a vidět. Aby byli vzorem pro druhé a postupně vytvářeli životaschopné ostrůvky pozitivní deviace. Tak jak o nich ještě za minulého režimu mluvil Miloš Zeman. On se tehdy na rozdíl od všelijakých Drahošů a Svěráků nebál. A nebáli se ani v technickém magazínu a jeho skvělý text vydali. Tak se inspirujme, máme od koho.