Manipulátoři a revizionisti; Varování: Text jen pro myslící jedince

Řízením osudu, které oprávněně bývá považováno za nevyzpytatelné, jsem se dostal k diplomové práci Jakuba Merce „Motivace české alternativní a dezinformační mediální scény k revizionistické aktivitě“ zpracované na Univerzitě Karlově (Fakulta sociálních věd, Institut politologických studií, Katedra bezpečnostních studií). Její významnou část (12 stran) tvoří rozhovor se mnou a Mercův komentář.

Radim Valenčík | reprodukovaná fotografie: youtube.com (Kolekitf)

Shodou okolností to bylo právě v době, kdy jsem pro jednu pracovní skupinu připravoval podklad o úrovni vzdělání na vysokých školách v ČR a současné době a kdy jsem jako příklad uváděl stav v oblasti závěrečných prací.

Rozhovor, který J. Merc v práci uveřejnil, považuji za přínosný a Mercův komentář za poučný. Zveřejním jej v plném rozsahu a doplním svými poznámkami. Ještě před tím však uvedu, jak jsem na práci narazil.

V rámci přehledu tisku, který dostávám, mě upoutala pasáž uveřejněná na „Manipulátoři.cz“viz:
„Manipulátoři“ se vydávají za bojovníky proti manipulacím, zejména šíření falešných zpráv a nepravd, do erbu si dali zásadu „NA FAKTECH ZÁLEŽÍ“.

Budiž jim to ke cti. Ale měli tuto zásadu uplatnit sami na sebe. Článek, ze kterého jsem citoval příslušnou pasáž, napsal Miloš Kadlec a uveřejnil jej 23. listopadu, viz. ZDE.

Na faktech skutečně záleží. Takže, jak si může M. Kadlec i další ověřit, na naší konferenci nevystupoval ani „Miloslav Grebeníček“ ani „Miroslav Grebeníček“. Tady se pan Kadlec dopustil jen překlepu, z rozkliknutí je zřejmé, že má na mysli toho druhého, aniž by odvolávkou doložil, proč by měl být M. Grebeníček „konfabulátor“, viz. ZDE.

Na konferenci vystupoval student (dnes již úspěšný absolvent) Petr Grebeníček (který mj. není v žádném příbuzenském vztahu s dříve uvedeným), a to na liberální téma „Možnost využití HCC při financování vysokého školství v ČR“, což je patrné již u úvodu jeho vystoupení: „Smlouvu o investování do lidského kapitálu (Human Capital Contract nebo také „HCC“) jako první zmínil Adam Smith ve své knize Bohatství národů, kde zmínil způsob jak chápat člověka jako obchodovatelná aktiva. V jeho stopách tuto myšlenku dále rozvíjeli významní ekonomové jako je Milton Friedman, Rober Merton, Gary Becker a další.“, viz online ZDE.

Takže tedy se pan Kadlec trojnásobně dopustil prohřešku vůči faktům. Ale chvála mu. Sice lajdácká práce doprovázená slepotou tendenčnosti, ale díky tomu jsem se začal zajímat o to, proč bych měl být konfabulátorem i já, takže jsem si rozkliknul odkaz pod svým jménem ZDE.

A tak se mně do rukou dostala diplomová práce J. Merce, kterou pan Kadlec považuje za dostatečný důkaz toho, že jsem „konfabulátor“. Pana Kadlece přitom vůbec nezarazilo poměrně negativní hodnocení práce jak jejím vedoucím, tak i jejím oponentem. Včetně předešlého, i to je lajdácká práce. Člověk by si řekl, zda tím pravým konfabulátorem není sám pan Kadlec, ale budiž. Třeba si to vezme k srdci a polepší se. Je na čase se podívat na to, co píše J. Merc ve své diplomové práci. Jedná se o část 3.2. nazvanou „Radim Valenčík – Blog Radima Valenčíka“. Cituji z ní (pro lepší orientaci: tučně proloženě – otázky J. Merce, proloženě – já, ani tučně ani proloženě – Mercův komentář a moje poznámky:

JAKUB MERC: Jenom chci na začátek říct, že rozhovor je nahráván, bude zveřejněný ve své původní podobě v rámci mé diplomové práce a nebude použit nikde jinde. Já jsem si samozřejmě procházel Váš blog, četl jsem Vaše články, ať už přímo na Vašem blogu nebo ty, které byly sdíleny na Nové republice nebo některých jiných webech a chci se zeptat. Chápete sám sebe jako alternativního žurnalistu? Nebo jak vlastně chápete sám sebe?

RADIM VALENČÍK: Já se spíš vnímám jako odborný pracovník. Já jsem se vždycky věnoval spíše teorii a ve všem, co tam píšu, se snažím vycházet z teoretických poznatků.
Zde je zajímavé si všimnout, že ani Radim Valenčík očividně nechce být přímo spojen s dezinformační mediální scénou, přičemž se snaží působit jako odborník. Jak jsem se ale již výše pokusil demonstrovat, tak publikuje i řadu manipulativních komentářů, které jsou ryze subjektivní a nesou znaky proruské propagandy.

JAKUB MERC: Ta média, do kterých přispíváte, třeba Nová republika, se sama na svých stránkách označuje za nějaké alternativní médium, které stojí v opozici vůči mainstreamu, vůči současnému politickému establishmentu. Vy sám se chápete jako součást tady toho nebo ne?

RADIM VALENČÍK: Některá média, včetně Nové republiky, včetně Parlamentních listů, včetně třeba Literárních novin, myslím ještě Vaše věc, tak mě různě požádala, jestli by mohly něco převzít, jakože to je pro každého, takže to přebírají a já tato média nesleduji pravidelně. A jiná vazba tam není. Kromě toho třeba, že s Ivanem Davidem se známe osobně, nebo se Standou Klimentem. A to je všechno.
Zde vidím dvě zajímavé skutečnosti. Zaprvé tedy důkaz toho, že Radim Valenčík publikuje i v Literárních novinách, ačkoliv nikoliv pravidelně ani cíleně, a zadruhé je zde patrné, že je v určitém kontaktu s Ivanem Davidem z Nové republiky, o kterém jsem psal výše, a kterého lze považovat za učebnicový příklad revizionisty a dezinformátora, přičemž web Nová republika Valenčíkovy texty publikuje často a zároveň na jeho Blog přímo odkazuje. Potom je tedy celkem jedno, na kolik jsou které texty odborné a na kolik toto propojení sám Valenčík sleduje, ale samotný fakt, že nemá problém s tím, že je pravidelně uváděn v silně propagandistickém a doložitelně dezinformačním médiu vypovídá dle mého názoru o tom, že s tím ideový problém asi nemá.

Další poznámky k věci: Docela mě pobavilo, jak J. Merc spřádá „nitky spiknutí“. On asi nikdy nečetl vzpomínky přímých obětí procesů v 50. létech, například „Svědectví o procesu“ Eugena Löbla či „Doznání“ Artura Londona. Protože jinak by nekonstruoval své závěry způsobem, který je věrnou obdobou tvorby obžalob v té době. K pojmu „revizionista“, který používá, se ještě dostanu.

Idiocie z ortodoxie

JAKUB MERC: Takže víc v kontaktu nejste a jak jsem pochopil, tak nepíšete přímo pro ně, ale oni to přebírají od Vás z Vašeho webu.

RADIM VALENČÍK: Ano. Ani nemám zpětnou reakci. Tu mám jen, když mě někdo upozorňuje, že tam jsem napsal tady tohle.

JAKUB MERC: A ztotožňujete se vlastně s tou myšlenkou, že jsou tu nějaká špatná mainstreamová média a establishment, proti kterým je třeba bojovat?

RADIM VALENČÍK: No, někdy mám takový pocit, není to rozhodně z nějakých důvodů zapšklosti nebo tak, ale ta selektivnost mediálního mainstreamu, a co ještě hůř, ta jednobarevnost. Heleďte, nám tady do školy chodí, v rámci toho, aby měly auditovaný odběr, všechna ta nejdůležitější, kromě Práva. Hospodářky, iDnes [myšlena asi MF DNES], Lidovky, takže občas si je přečtu a člověk zjistí, že i komentované zpravodajství je opsáno přes kopírák. To tak nebylo ani za totality. Když se někdo chtěl něco dozvědět, tak třebaže pravidelně kupoval tehdy Mladou frontu nebo Rudé Právo, tak si koupil tu Lidovou demokracii nebo Svobodné slovo a díval se, jestli jsou tam ty rozdíly. Dnes jsou ty rozdíly menší. Takže já si myslím, že ten mainstreamový mediální svět je v krizi a uvedu jeden konkrétní případ. Já, když si ráno přečtu těch 40 fousů, je to tak na jedna a půl stránky co napíše Tereza Spencer, tak já vím o dění ve světě víc, než když sleduju tři hodiny Devadesátku na ČT24, a to je ještě to nejlepší. Tam jsou ještě horší. A to doložitelně. Což je problém.

Na této odpovědi lze rovněž vidět dvě zajímavosti. Zaprvé je to skutečnost, že tato odpověď je na první pohled poměrně decentní, což odpovídá tomu, co jsem psal, když jsem Radima Valenčíka představoval, tedy že jsem měl dojem, že se snaží tvářit umírněnější, než ve skutečnosti je. Ačkoliv i v této odpovědi se staví do opozice vůči mainstreamovým médiím, nečiní tak stejně radikálně jako v textu „Anatomie provokací“, který jsem výše citoval. Tedy alespoň do okamžiku než uvede, že dnešní mediální svět je mnohem méně svobodný než před rokem 1989, což lze považovat za poměrně ostrý výpad vůči médiím. A to je ta druhá skutečnost, kterou jsem chtěl zmínit, tedy fakt, že i přímo v tomto rozhovoru dokazuje, že se snaží stát v přímé opozici vůči jiným médiím, přičemž jako svůj zdroj informací uvádí Terezu Spencerovou, o jejímž šíření dezinformací jsem již výše pojednával.

JAKUB MERC: Takže si myslíte teda…

RADIM VALENČÍK: Že ta alternativní média doplňují ty informace. Samozřejmě je potřeba dávat velký pozor, je potřeba si uvědomovat, že nemají dost patrně ani možností si všechno prověřovat, ale některá už se etablovala a já je považuju za poměrně spolehlivý zdroj zpravodajství, který se nemýlí a který, ani bych nemyslel, že tendenčnost, ale snaží se to podávat pro určitou svoji klientelu, což je to poslední, co by mi vadilo. Já, když něco čtu, tak to, jak je to stylizováno nebo, když to sám stylizuji pro určitou klientelu, tak to považuji za to nejméně významné.
Zde je patrná tendence obhajovat alternativní média jakožto doplňkový zdroj informací, kdy se Radim Valenčík ani nehlásí k tomu, že by se tato média měla snažit o nějakou revizi systému, ale zároveň plošně obhajuje všechna alternativní média, včetně těch revizionistických, když říká, že jde o spolehlivý zdroj informací. Toto se dá myslím interpretovat tak, že Valenčík nemusí být přímo revizionista, ale jeho odpor k mainstreamovým médiím je tak silný, že nekriticky hájí i ta alternativní média, která revizionistická jsou, přičemž ještě jednou opakuji, že podle všeho nemá problém do nich přispívat.

JAKUB MERC: A můžete prosím říct, jaké médium teď máte konkrétně na mysli? To, jak jste říkal, etablované alternativní médium?

RADIM VALENČÍK: Tak asi nejvýznamnějším, já teda nevím, jestli se tam dá zařadit, já nesestavuju nějaké seznamy jako Jakub Janda, ale když vezmeme, že mediální mainstream jsou hlavní tištěná média plus ČT plus Český rozhlas, tak pro mě už Respekt nebo Fórum také jsou alternativní média. A snaží se vymezovat oproti těmto. Je to nějaká druhá krajnost. I Parlamentní listy jsou alternativní média ve smyslu tom, že nejsou podporována silným kapitálem a nemají tradiční posluchače. Ale nevím, jestli to odpovídá té teorii. A jsou doplňující. To je potřeba. Já někdy sáhnu i po tom Respektu, abych měl pohled z druhé strany. To Fórum považuji, to se nedá srovnat v serióznosti ani s Novou republikou. Ale můžu být tendenční.

Na tomto místě pak vidím celkem zajímavou snahu ze strany Radima Valenčíka rozostřit vidění toho, co lze považovat za alternativu, neboť zde prezentuje určitý dosud nevyřčený způsob chápání alternativních médií, podle kterého staví vedle sebe Respekt a Novou republiku. Lze se jen domnívat, proč Valenčík k tomuto přistoupil, ale odhaduji, že tím chtěl zaprvé zlepšit obraz Nové republiky, do které píše, zadruhé chtěl možná ukázat, že není ideologicky svázaný a čte i média se kterými nesouhlasí, a zatřetí možná zkoušel odhadnout, které média čtu já a touto lehkou manipulací se mě pokusil přesvědčit, že alternativní média nejsou problém.

JAKUB MERC: Tak Vy jste to tedy vymezil, jestli jsem to správně pochopil, podle toho, kdo má jaký kapitál, kdo má jaký přístup ke zdrojům. Ale kdybychom se na to podívali z trochu jiné strany, jak se zaprvé vymezují nějak sama ta alternativní média, zadruhé, jak probíhá ta veřejná debata, tak můj dojem je takový, že alternativní média označují ten mainstream za proamerický, probruselský, zatímco ten mainstream považuje ta alternativní média za proruská. Vidíte tam tady to štěpení?

RADIM VALENČÍK: No a Erik Best, vyznamenaný teďka, by považoval, že je to pro tuhle kapitálovou skupinu, pro tuhle, pro tuhle, ten by toto prokádroval zase z jiného hlediska. Já to nevnímám, protože já tady ty vlivy jsem schopen skutečně odfiltrovat a to natolik, že to označení proruská, probruselská považuji za absurdní. Já si nedovedu představit, že by někdo v Bruselu nebo Kremlu zvedl sluchátko a ani nepřímo si to nedovedu představit. Kdokoliv, kdo by byl zaháčkován, tak v těch médiích podle mě se nenechá zmanipulovat. Aspoň pořád mám ještě v to důvěru.
Tento postřeh je poměrně zajímavý v tom, že Valenčík tímto vyjádřením popírá do jisté míry Štolbův názor, když říká, že média dle jeho názoru nejsou napojená na vnější subjekty a tudíž tedy musí platit, že jejich motivace je vnitřní.

JAKUB MERC: Takže podle Vašeho názoru, na obou dvou těch stranách, ti lidé, kteří tam píší, tak píší z nějakého vlastního přesvědčení a ne na nějakou vnější objednávku?

RADIM VALENČÍK: To myslím, že většinou. Tam je známá věc, že když chce někdo někoho ovlivnit, tak mu podhodí nějaký zajímavý materiál a dotyčný si zvykne s těmi materiály pracovat. Já tomu říkám řízení pomocí insight informací. Zdůrazňuji, že nemám žádný kurz zpravodajštiny, ale mám už dost let a vnímám okolí. A co jsem si všiml, tak když se někdo vyvinul do nějakých názorů oproti těm, co měl, tak se vždycky napojil na nějaký zdroj insight informací, kterým se nechal ovlivňovat. To ještě není tak strašný. Horší bylo, když se stal vůči tomu zdroji informací nekritický a uzavřel se právě před alternativními informacemi, ať měly jakoukoliv podobu. To se domnívám, že je zlé.

Zde pak přímo hodnotí činnost alternativních médií jako důsledek vlastního ideového přesvědčení, což jen potvrzuje jeho předcházející odpověď a tedy mé přesvědčení, že Radim Valenčík se kloní k tomu, že alternativní mediální obsah je utvářen z vlastních ideologických pohnutek.

JAKUB MERC: A máte tedy pocit, že mezi těmito skupinami, tím mainstreamem a těmi alternativními médii, probíhá něco, co by se dalo nazvat jako informační válka?

RADIM VALENČÍK: No, nějaký střet tam určitě je.

Další poznámky k věci: Předně – rád se přiznám, že jsem revizionista. Za revizionistu jsem byl označen a jako revizionista jsem byl šetřen za minulého režimu, tak proč třeba i ne teď?! Těm, kteří za minulého režimu žili a dokázali se s ním porvat, zní označení „revizionista“ spíše komicky. Co je opakem revizionismu? No přece ortodoxie. Popírání toho, že systém má určité problémy, které je nutné řešit. Krajní ortodoxie se v jakémkoli režimu mění v idiocii, mj. i tím, že – jak by řekl M. Uhde v „Králi Vávrovi“ – za problémy můžou ti drzí, naši nepřátelé, kteří řídí „druhou zemskou poloosu“. K obhajobě stupidní ortodoxie je pak nutné nepřítele vyrobit. Z takovéto ortodoxie a z takového boje proti revizionismu si v 60. létech už všichni dělali srandu. J. Merc a spol. nás vedou po cestě zpět, do způsobu uvažování 50. let.
Všimněte si, kam až idiocie způsobena ortodoxií vede. Třeba k popírání triviálního a empiricky snadno doložitelného faktu, že komentovaná zpravodajství k hlavním událostem ve všech hlavních denících (Lidovky, MF Dnes, Právo, Hospodářské noviny) jsou jako přes kopírák, že když si je člověk přečte v jedněch novinách, nepotřebuje číst další. Poznamenal jsem k tomu, že za minulého režimu bylo možné určité odlišnosti najít, proto, když se něco dělo, člověk sháněl v Brně Rovnost, v Praze Večerní Prahu, podíval se do Lidové demokracie či Svobodného slova a četl mezi řádky. Tím vůbec neříkám to, z čeho jsem byl nyní Mercem obviněn, tj. že „dnešní mediální svět je mnohem méně svobodný než před rokem 1989“. To jsem nejen neřekl, ale ani si to nemyslím. A ani to není pravda. Ale to je to myšlení svazáků 50. let – vidět v někom hned nepřítele a připisovat mu zlá tvrzení. To, co si myslím a říkám, je, že současný mediální mainstream má velmi špatnou profesionální úroveň a patrně je to dáno i tím, že tam přetrvávají jen ti, co se bojí „vybočit z řady“, projevit svůj vlastní názor. A tak raději opisují.
A pokud se týká Terezy Spencerové? Pro mě je to (jak jsem si ji pro sebe nazval) žena, která porazila mediální mainstream. Ten na ni sice útočí (tak jako i Merc), ale nikde nedoloží, že by se zpronevěřila pravdě. Naopak. Kdo ji sleduje, zjistí, že na její předpovědi zpravidla dojde.

Jak být „proruským“

JAKUB MERC: A Vy ten svůj blog, který svým způsobem je nějaké médium, jste založil z jakého důvodu? Abyste zprostředkoval nějaký další pohled na svět?

RADIM VALENČĺK: Mně bylo 60 a říkal jsem si, že za chvilku půjdu do důchodu, nebudu mít práci, tak co budu dělat. Tak jsem si řekl, že si založím blog a občas něco napíšu, aby člověk měl nějaký kontakt. A protože jsem začal mít dost velkou čtenost a protože tam normálně promítám i to, co dělám v odborné sféře, protože mě nejvíc zajímá v současné době to, aby se udělala nějaká rozumná reforma penzijního systému. Já se snažím držet tradiční poctivé vědecké dřiny, ona je to dřina propočítat a sehnat si tu legislativu kolem, a když člověk potom vidí, jak ten mainstream podporoval ten druhý pilíř, což byla lumpárna od počátku, za tím si stojím, tak si člověk říká, že to není zase úplně normální. A ten náš návrh, který by byl naprosto dobrovolný a nenákladný se do těch mainstreamových médií nedostane. Takže nehledejte tam jinou příčinu než to, že si člověk dělá svoji odbornost a to je taková nástavba.

Tato odpověď je pak z hlediska motivací opět velice zajímavá, neboť naznačuje, že u Radima Valenčíka nemusí hrát roli jen ideové přesvědčení, ale rovněž ego, přičemž jak jsem zmínil v teoretickém úvodu, tak tyto dvě kategorie se dle mého názoru mohou celkem dobře doplňovat. Zajímavé je, že ačkoliv sám přisuzuje ostatním osobní ideové pohnutky, tak se snaží podporovat svůj obraz vědce, jehož závěry jsou objektivní, což jak jsem ukázal, není pravda. Na druhou stranu i jeho zmínka o důchodu může nasvědčovat tomu, že pro něj není motivací jen snaha šířit svůj světonázor, ale že si chce udržet svou relevanci i do budoucna, a proto se snaží etablovat v tomto světě alternativních médií. To zároveň může být vysvětlením faktu, že ačkoliv se snaží působit umírněně, tak nemá problém se svou sebeprezentací na radikálních revizionistických webech. Může to být dáno tím, že se snaží prosadit kdekoliv jen to je možné.

JAKUB MERC: Ale tak toto byl třeba zajímavý problém, kterému jste se Vy věnoval poměrně hodně, podle toho, co jsem četl, ale s dovolením zabrousím k něčemu kontroverznějšímu. Četl jsem Vaše texty ke kauze Skripal a co Vás motivovalo se vyjádřit k tomuto?

RADIM VALENČĺK: Tak to jsou ty kauzy tohoto typu, jako je použití bojového plynu v Sýrii, Skripal, zavraždění Kuciaka, a tak bychom mohli pokračovat. Třeba sestřelení MH-17. Tak první si musí člověk položit otázku, komu to prospívá. Vždycky, když se v Sýrii schylovalo ke klidu, k jednání, tak se objevil plyn, který použil Assad. Já si můžu myslet, že je darebák, ale že by byl padlý na hlavu? Když dojde k něčemu takovému, tak proč by to Putin dělal? Já jedinkrát, co jsem se snažil, a taky jsem to poctivě napsal, ten problém v Rusku je, že tam samozřejmě jsou jestřábi z Jelcinových dob, kteří se cítí být vytlačeni a oni by na takovou provokaci teoreticky mohli být. Respektive, když bych to analyzoval, tak nejpodezřelejší je z tohohle kauza Borise Němcova. Ale jinak to nedává smysl a chování britské strany bylo velmi podivné teda, z hlediska posloupnosti, s jakou oznamovala, co se odehrálo. A chování druhých stran, včetně naší, které říkalo, že jsou to naši spojenci, tak jim musíme věřit, tak to už pro soudného člověka nemůže být dostatečná argumentace.

Zde můžeme jasně vidět obhajování ruské pozice a značně subjektivní argumentaci namířenou vůči našim západním spojencům, přičemž v tomto případě netvrdím, že jde o dezinformace, ale rozhodně jde o určitou subjektivní kritiku, nepodepřenou jasnými důkazy, která poněkud nabourává obraz Valenčíka jakožto objektivního badatele, ale zase na druhou stranu to ukazuje, že jeho ideové směřování je skutečně proruské.

JAKUB MERC: Jestli k tomu můžu doplňující dotaz, tak tady ty texty, ať už Váš nebo paní Spencerové, se objevily v době, kdy to vyšetřování nějak probíhalo, kdy se k tomu i česká strana nějak oficiálně postavila. Samozřejmě, Vy máte právo mít jiný názor, ale co si myslíte o tom, že tady ten Váš názor, který jste publikoval, mohl být použit, když to řeknu bez obalu, stranou, která se snaží propagovat nějaký proruský pohled? Psal jste to s vědomím, že to může být takto použito?

RADIM VALENČĺK: To ale mě to nezajímá. Kdyby to chtěla použít Británie na svou obhajobu, tak může. Tady jde o pravdu. Pro mě byli Rusové v osmašedesátém opravdu okupanti, já jsem tam pět let studoval, teda na Ukrajině, v Oděse a Oděsa byla úplně zvláštní město. Studoval jsem tam matematiku a prožil jsem tam nejsvobodnější léta svého života. Dokonce ani po listopadu už to tak svobodné nikdy nebylo. Oděsa byla nejsvobodnější město. Teď už není tak svobodné.

Zde se Valenčík trochu odklonil od zadané otázky, ale obecně lze z jeho odpovědi usuzovat, že nemá problém s tím, jak jsou jeho vyjádření vnímána, přičemž se ale dá usuzovat, že by si měl být vědom toho, že jeho publikované texty mohou reálně zapadat do nějaké ruské propagandistické snahy. Jak jsem i uvedl ve své otázce, Radim Valenčík má na svůj názor nepochybně právo, ačkoliv zmíněné dopady zde mohou být, ale rozporoval bych tu část, v níž říká, že mu jde o pravdu. I z mé otázky, což Valenčík nerozporoval, lze usuzovat, že tyto texty publikoval v době, kdy si nemohl být jistý tím jaká je pravda. Jednalo se tedy o subjektivní komentáře, které těžko mohly být opřeny o tvrdé důkazy, ale velice dobře mohly posloužit záměrům ruské propagandy.

Závěrečné poznámky k věci: Docela by mě zajímalo, kde Jakub Merc prokázal, že moje závěry nejsou objektivní? Přečetl jsem si jeho komentáře, ale nic, kde by to prokazoval, tam není. Jak snadné je vyslovit obvinění a toto obvinění považovat za prokázání skutečnosti. To je opravdu syndrom myšlení 50. let.

Taky miluji, když člověk velmi plochého myšlení rozebírá mé „skutečné pohnutky“.

Toto z Merce ocituji ještě jednou a celé: Zde můžeme jasně vidět obhajování ruské pozice a značně subjektivní argumentaci namířenou vůči našim západním spojencům, přičemž v tomto případě netvrdím, že jde o dezinformace, ale rozhodně jde o určitou subjektivní kritiku, nepodepřenou jasnými důkazy, která poněkud nabourává obraz Valenčíka jakožto objektivního badatele, ale zase na druhou stranu to ukazuje, že jeho ideové směřování je skutečně proruské.“ – Schválně si ještě jednou přečtěte, k jaké pasáži tuto konstrukci Jakub Merc vztahuje! Já se prostě snažím posuzovat problém bez předsudků, využívat dostupné informace a rozum. A to už stačí, abych byl obviněn z „proruské pozice“. To každé rozumné uvažování vede k „proruské pozici“?! – No to jsme to teda dobačovali v tom mercovském světě! Mj. ta úvahu s ruskými jestřáby (která vůbec není proruská) je moje původní. Ale relikt myšlení 50. let toto sdělení patrně vůbec nedokázal pochopit.

A ještě jednu pasáž z komentáře Jakuba Merce vybírám: „nemá (tedy já) problém s tím, jak jsou jeho vyjádření vnímána, přičemž se ale dá usuzovat, že by si měl být vědom toho, že jeho publikované texty mohou reálně zapadat do nějaké ruské propagandistické snahy“. – Nechápu, opravdu nechápu, jak může člověk hledající pravdu brát ohled na to, že pravdu může někdo nějak použít. Vždyť tady se Jakub Merc přiznává k tomu, že on sám má velký „problém“ s tím, jak jeho vyjádření mohou být vnímána“, tj. předem své názory podřizuje „vnímatelům“. On si snad vůbec neuvědomuje, k jaké osobní intelektuální perverzi se tím doznává!

Reklama: