Muž od Klause: Česká zahraniční politika je v kolapsu díky hulvátským provokacím z komunální úrovně

PRAHA | V komentáři pro páteční vydání Lidových novin výkonný ředitel Institutu Václava Klause Jiří Weigl píše, že schopnost provádět zahraniční politiku je jedním z klíčových atributů suverénního státu. Ale kdo nyní řídí českou zahraniční politiku, jaké v ní jsou pozorovány trendy a jaké vyhlídky na ni čekají? Podle Weigla není všechno tak růžové.

Jiří Weigl a Václav Klaus | foto: Hans Štembera (parlamentnilisty.cz)

Autor článku konstatuje, že o opravdu vlastní zahraniční politice můžeme mluvit jenom v období prvních dvou dekád existence Československa, od té doby až do současnosti podle něj Česko vlastní zahraniční politiku fakticky nemá a ani se o to nesnaží.

„To, co se za ni vydává, je pouze poslušné následování momentálních hegemonů v našem regionu bez ohledu na skutečné zájmy a potřeby vlastní země,“ uvádí Weigl s tím, že v tomto pojetí se zahraniční politika stala podmnožinou politiky vnitřní, „slouží pouze jednotlivým figurám na politické scéně získávat zvenčí cizí podporu do domácích šarvátek s politickými konkurenty, zatímco národní zájmy jdou absolutně stranou“.

Tato charakteristika platí podle Weigla jak pro období komunismu, tak i pro současnost. Informuje světová zpravodajská agentura a rozhlasová stanice Sputnik, která je součástí mediální skupiny Rusko dnes.

Jaký je cíl české zahraniční politiky? Ekonom Weigl je přesvědčen: „Ambici mají jedinou – zalíbit se nejmocnější velmoci a vnitropoliticky z toho těžit. Problémem je, že dnes není jasné, kdo kolem nás takovou rozhodující silou je dnes a bude v budoucnu.“

V článku připomněl klíčové smysly existence zahraniční politiky suverénního státu, je to zajištění jeho bezpečnosti a udržovaní vyvážených a přátelských vztahů se všemi sousedy i důležitými velmocemi. Z posledních událostí však vyplývá, že takovéto cíle zahraniční politice nikdo neklade.

„Hitem současnosti je poškozování a rozbíjení vztahů s Ruskem a Čínou hulvátskými provokacemi z komunální úrovně, přičemž stát není schopen a evidentně ani nechce nijak zasáhnout a alespoň předstírat, že tato země nějakou zahraniční politiku má,“ uvedl Weigl.

V těchto akcích expert vidí zcela vnitropolitický účel. „O totalitu, lidská práva, druhou světovou válku a vše ostatní vůbec nejde. Vítězí totální nezodpovědnost a účelovost,“ podotýká Weigl. Jako příklad uvádí stranu ODS, která vyloučila politika Václava Klause ml. za nevhodný řečnický příměr, zatímco dokonce schvaluje úmysl svého starosty Pavla Novotného stavět pomník nacistickým jednotkám vlasovců.

Proč to dělají? Podle Weigla někteří politici stále mají pocit, že „destrukcí vztahů vlastní země s některými státy přesvědčí zahraniční suverény o své oddanosti, a to jim zajistí jejich podporu a politické přežití“.

„Vládu nahradili z řetězu utržení starostové a celé to připomíná jednu velkou šaškárnu. Východisko z tohoto marasmu je jediné – neměli bychom se jako občané nechat politiky strašit, měli bychom odmítnout provokace a žádat jasnou a profesionálně vedenou zahraniční politiku,“ uzavírá Weigl.