Středověk! Žijí ve středověku, zavádějí tady středověk…

Objevuje se v komentářích k různým islámským nehoráznostem. Když to kdysi vypadalo, že se hodím na profesi politika, radívali mi, abych to slovo spojoval s islámskou hrozbou. „Lidé si pod tím slovem umí něco představit. když začneš zdlouhavě vysvětlovat, ztratí pozornost a ty ztratíš body“. Přesto je třeba vysvětlovat, protože označovat islám za „středověk“ je vůči středověku strašně nespravedlivé. A je to věcně chybné.

Martin Konvička | foto: CIA (Radek Velička)

V Evropě se za „středověk“, nebo též raný a vrcholný feudalismus, označuje období začínající rozvratem Západořímské říše a končící nástupem renesance na jihu a náboženské reformace na severu. Konec středověkého období souvisel s posílením a osamostatněním důležitého hráče té doby – měst a městského stavu. Co to však bylo, co je pro tu dobu charakteristické? Řekneme-li „barbarství, tmářství, úpadek“, strašlivě zjednodušujeme. Vždyť to byla doba nevídaných pokroků v zemědělství a návazných odvětvích. Právě ze středověku pochází jeden z nejpřelomovějších vynálezů všech dob, pluh s radlicí. Ten na rozdíl od všelijakých háků a podobných oradel poprvé umožnil orat těžké jílovité půdy severských nížin, čímž umožnil průnik zemědělství do dosud divokých oblastí dolního Rýna, Labe a Odry a znásobil rozlohu „civilizované“ Evropy. Další středověké technologie byly vodní kolo a větrný mlýn (principy byly známy dříve, ale až středověká Evropa je využila k ve velkém), třmen (bez něj se neobešly oddíly těžké jízdy) a řada inovací ve stavebnictví, od prachsprostého kolečka po kladkostroje a jeřáby (nepostradatelné při stavbě katedrál!). Ze středověku pochází i hodinový stroj – začátek jemné mechaniky – a spousta pokroků v loďařství a navigaci, jimž my vnitrozemci příliš nerozumíme. Hlavně nám středověká doba uchovala – v klášterních knihovnách – značnou část literárního a vědeckého dědictví zmizelé antiky. Když uvážíme, jak náročné a drahé bylo přepisování knih poté, co muslimské pirátství přerušilo kontakt s jihem Středomoří a tím i dodávky laciného papyru, což donutilo knihovny přejít na nehorázně drahý pergamen, představa necivilizovaných barbarů běsnících po kořisti a krvi ztratí udržitelnost.

Přesto byl středověk jiný, než období před ním i po něm. Ze školy víme, že definičním rysem byl „feudalismus“, tedy osobní a přísahou stvrzený vztah mezi nadřazenými a podřízenými. Ten začínal u zeměpána a končil u drobných zemanů, kteří obvykle panovali jediné vesnici či dvorci, někdy ani to ne. Už méně si uvědomujeme, jak se ten systém ustanovil. Fakta přitom známe. Západořímskou říši (tehdy již křesťanskou) rozvalila její vlastní byrokracie, pokles populace, daňová zátěž, bankrot vlády práva a záplavy (alespoň zčásti též pokřesťanštěných) cizinců. Ti se – spíše pro neschopnost původních elit, než nějak násilně – ujímali vlády nad celými regiony. Rozvrat produkce, obchodu a komunikace vedl ke všeobecné bídě. Ta donutila lidi pomáhat si, jak uměli, včetně olupování jiných lidí. V takových podmínkách si nejlíp vedli ti, kdo ovládali koně a uměli to s mečem, zejména, pokud se spojili s dalšími takto nadanými. Pak mohli obsadit nějaký kraj – zbudovat si zde opevněné dvorce, později hrady – a výměnou za ochranu žít z danění neozbrojených zemědělců (v jižní a západní Evropě někdy i městských lidí). Těm bylo pod ochranou, byť draze zaplacenou, lépe, než když byli vydáni na pospas komukoli.

Válka s vetřelci


Základem pozdější „urozené společnosti“ tudíž byly ozbrojené bandy vedené warlordy, v něčem podobné těm, jaké dnes řádí někde v Somálsku či Nigérii. Leč tyto ozbrojené bandy – po nějaké té generaci všeobecného zmatku – dokázaly vybudovat centralizované státy, dbát na vládu práva, hledět na prosperitu poddaných, rozvíjet kulturní život. Původně na základě osobních vazeb mezi „sobě rovnými“ vytvořily mezinárodně provázanou Evropu, jejíž jednotlivé státy se naučily dodržovat diplomatické zvyklosti, jejíž elity konaly společné porady, jež si uchovala vnitřní jednotu navzdory značné samostatnosti (a nekončícím svárům) jednotlivých zeměpánů a která byla schopná společné akce. To se ukázalo, když nejdřív opakovaně odrazila a pak v křížových výpravách opětovala mohamedánské pokusy o dobytí. A byli to potomci šéfů a členů těchto loupeživých band, kdo vládl evropským státům v době jejich světodějné slávy v raném novověku.

Troufám si tvrdit, že raně středověké ozbrojené bandy odlišovaly od podobných band někde v africkém Sahelu dva vzájemně provázané aspekty – vědomí či „fikce“ kontinuity s křesťanskou římskou civilizací a římská církev, jež jako jediná pozdně římská organizovaná struktura přežila rozvrat Západní říše. Barbarští králové, víme z učebnic, nechtěli Řím zničit, ale převzít. Reálně to znamená, že si chtěli osvojit „římské“ administrativní, technické a kulturní dovednosti. K tomu ovšem potřebovali někoho, kdo je těm dovednostem byl s to naučit – a takovými lidmi disponovala jen církev. Obě „vyšší“ složky společnosti, válečnická a duchovní, se velice brzy propojily rodinnými svazky. Církevními předáky se stávali ti členové válečnických rodů, kterým to s mečem moc nešlo (nebo pro ně nezbylo vhodné panství), ale i válečníci zestárlí či politicky neúspěšní (včetně žen, typicky osamělých vdov). Vojenská kasta kastu církevní živila, současně však na z ní čerpala svou legitimitu – což se zas odvíjelo od právní významu církve jako jediné přežívající římské instituce. Ta ovšem měla rovněž své zájmy. Nemyslím teď zájmy materiální, ale skutečný zájem krapet krotit barbarství té doby, přimět členy ozbrojených band k méně ničivému válčení, shovívavosti vůči slabším, předvídatelnosti v jednání, podpoře kultury a vzdělanosti, nebo též střídmějším sexuálním praktikám.

Přiznám se, že jsem všechnu tu učebnicovou moudrost nedomýšlel, dokud jsem se – z dlouhé chvíle podzimních večerů – nedávno nezačetl do monumentální Přemyslovské epopeje věhlasného islámofoba Vlastimila Vondrušky. Autora jsem kdysi, během snahy o senátní mandát v Táboře, poprosil o slůvko podpory. Odmítl, prý že se nechce zaplést. Zamrzelo mě to, i říkal jsem si ješitně, že od něj „na just“ nebudu nic číst. Nakonec mi to nedalo a nelituji. Skvěle oživil to každodenní napětí mezi dvěma soupeřícími mentalitami té doby. Lupičsko-kořistnickou, typickou pro ozbrojené bandy ranějšího středověku, a již kultivovanou, umírněnou státnickou, typickou pro středověk vrcholný. Ukazuje neustálou snahu kléru „ukázňovat“ dobovou válečnickou kastu, byť to klérus též nedělal z čiré nezištnosti, ale pro své specifické zájmy, včetně materiálních.

Dva provázané odkazy – antický a křesťanský – byly zodpovědné za to, čím se evropský středověk tolik liší od poměrů v islámských zemích. I tam samozřejmě na začátku šlo o ozbrojené bandy (arabské nájezdníky) si přivlastnili říši, respektive dvě říše, křesťanskou Východořímskou a zoroastriánskou Perskou. I tam nové ozbrojené bandy ovládly usedlé obyvatelstvo. V islámském učení však nebylo nic, co by je přimělo se k podmaněné říši, respektive říším, vztahovat, cítit s nimi nějakou kontinuitu, nebo dokonce jejich vzdělanou třídu prosit o legitimizaci nové vlády. Ba právě naopak – islámské učení o džahílii učí, že cokoli předislámského musí být odmítnuto. Je trochu paradoxní, že arabští dobyvatelé museli chtě-nechtě převzít byzantskou a perskou administrativu, aby dobytá území vůbec uřídili. Okopírovali i byzantský (či židovský?) systém chrámových škol, aby nějak zajistili ideologický trénink svých lidí. Učebnicovým příkladem takového převzetí lidských zdrojů je Sv. Jan z Damašku, který žil v letech 675 – 749. Byl ministrem na chalífově dvoře a současně křesťanským učencem.

Přes toto přebírání předislámských vzorů jsou islámské poměry jiné. Jejich středověku chybí tvořivé napětí mezi autonomií a v poslušností zeměpánů, mezi náboženským dogmatem a rozletem tvořivosti, mezi dvornou láskou a pragmatickým plozením, které si s evropským středověkem spojujeme. Islámské říše byly despociemi se vším všudy. Chalífa byl pánem nad životem a smrtí svých „šlechticů“. Nenajdeme tam (vzájemnou) věrnost, vyjednávání, závazky, které je možné ctít, nebo porušit, ale o jejichž platnosti se nepochybuje. Respektive je tu a tam najdeme, ale vždy souvisejí s obdobími náboženského uvolnění (a státoprávního rozvolnění), a nejbližší „silný a zbožný“ vladař takovým poměrům vždy učinil rázný konec. Už když jsem jako hodně mladý kluk studoval dějiny ze sovětských (šíleně tlustých, v zelené vazbě) Dějin světa, které z ideologických důvodů „musely“ najít feudální poměry i v islámských zemích, překvapovalo mě, jak přitažené za vlasy byly jejich vývody, jak prostě evropský model na islámské despotické poměry nefungoval.

Rozdíl samozřejmě pocházel z ideologie. Islám přejal či okopíroval mnohé pozdně antické či „raně středověké“ instituce, ale nenaplnil je křesťanským obsahem. Jakmile se jeho moc zkonsolidovala, zmizely zájem o moudrost předků, o historii, vědu, diplomacii nebo mírnění sexuálních výstřelků mocných. To vše nahradila zvířecká tupost. I zvířecká tupost se ovšem dále vyvíjí. A tak nás moderní politický islám překvapuje intelektuálně precizními pojednáními o tom, jak zneužít slabost neislámských kultur k jejich pokoření (např. Hasan al-Banná, zakladatel Muslimského bratrstva), k čemuž mají být využity metody, vyvinuté původně západními revolučními skupinami.

Spíše než jako ustrnulý ve středověku proto islám vnímejme jako entitu, která se tenkrát, v době rozpadu velkých pozdně antických říší, začala vyvíjet úplně jiným směrem. Postupně odvrhla většinu kultury a vzdělanosti té doby a soustředila se jen na dva aspekty: Na zakonzervování „ryzího“ nezkaženého islámu (definovaného životem svého věčného vzoru, psychopata Mohammeda) a rozpínavosti za každou cenu. Namísto rozvoje věčné opakování, namísto kurtoazní lásky pravidla množírny, namísto vzájemných závazků psovská poslušnost. Jakmile vývoj společnosti nastoupil na tuto trajektorii, musel nutně skončit generacemi příbuzenských sňatků (a biologickou degenerací), snížením IQ, agresívní hysterií jako normálním stavem, ztrátou jakýchkoli ideálů, fanatismem. Islámská kultura není „středověk“, ale to, co by se vyvinulo z nejhorších výstřelků raného středověku, kdyby je nekorigovalo anticko-křesťanské dědictví.

Reklama: