Finále nákupu předražených vrtulníků pro armádu se blíží

Dlouhodobě mám výhrady k nákupu těžce předražených a výběhových 12 vrtulníků pro naši armádu od USA. Půjde o strategickou zakázku, která bude znamenat obrovské výdaje z armádního rozpočtu na další dekády a přitom nebude cesty zpět.

Radovan Vích

Přitom se nabízí řešení v rámci Evropy a v podstatě za polovinu ceny. Pokud se půjde cestou přímého nákupu od USA tak vzniká celá řada otazníků jestli je vše tak jak má být a v souladu s platnou legislativou. Jsem přesvědčen o tom, že vláda ČR by měla v každém případě postupovat transparentně a s péčí řádného hospodáře. Tímto způsobem lze ušetřit značnou výši finančních prostředků, které lze následně investovat tam, kde je to nejvíce potřeba.

Podle mě mělo být klasicky vypsáno otevřené výběrové řízení s minimálními požadavky ze strany armády na víceúčelovost vrtulníků pro armádu 21. století se zaměřením na obranu území našeho státu. Takto se kupují i čtyři bojové vrtulníky. Vše formou mezivládní dohody (tzv. G2G) a bez ohledu na to, že třeba italská firma Leonardo nabízela vrtulníky v podstatě za polovinu z odhadovaných cca 14,5 miliard korun (bez DPH). Vše naznačuje, že o konečném dodavateli bylo zřejmě rozhodnuto při nedávné návštěvě premiéra Babiše v Bílém domu, nicméně vrtulníky ještě na stojánkách nejsou. Pokud k tomuto nákupu dojde, a podpis smlouvy je zřejmě na spadnutí, je potřeba připomenout následující skutečnosti.

Vládě byl dne 12. listopadu 2019 předložen materiál s názvem Informace o veřejné zakázce „Víceúčelové vrtulníky – nákup“. Dle tohoto dokumentu se navrhuje nákup realizovat na základě výjimky ze zákona dle ustanovení § 191 odst. 2 písm. c) zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů, oslovením vlády Spojených států amerických.

Zdůvodňuje se to tím, že přímý nákup vrtulníků formou mezivládní dohody je jediné možné řešení, když na trhu Evropské unie v současnosti není řešení, které by odpovídalo potřebám Armády ČR, z čehož se vyvozuje, že na příslušném trhu v Evropské unii neexistuje hospodářská soutěž.

Dále se uvádí, že z průzkumu trhu vyplývá, že nejvhodnějším řešením pro splnění potřeb Armády ČR je „vrtulníkový systém H-1“ od vlády Spojených států amerických, který je v užívání americké námořní pěchoty a že vláda Spojených států amerických navrhuje pořízení víceúčelových vrtulníků pouze prostřednictvím G2G (přímá dohoda mezi vládami). Z materiálů Ministerstva obrany tak vyplývá neexistence hospodářské soutěže v EU na příslušném trhu z provedeného posouzení předběžných nabídek. Já si toto však nemyslím.

Podle mého názoru není prokazatelně pravda, že neexistuje hospodářská soutěž v rámci Evropské unie. Minimálně italský výrobce vrtulníků Leonardo deklaroval zájem realizovat dodávku pro Českou republiku. Rozuměl bych argumentu, že americké vrtulníky jsou lepší v otevřeném tendru, ale nelze v žádném případě říci, že neexistuje jiný evropský dodavatel víceúčelových vrtulníků. Jak tedy chce Ministerstvo obrany vysvětlit, že zdůvodnění veřejné zakázky se opírá o informace, které jsou nepřesné a zavádějící?

Ze strany Ministerstva obrany byl k této věci zpracován posudek, že cena příslušného nákupu je v místě a čase obvyklá. Já si toto nemyslím. Ministerstvo obrany také veřejně deklarovalo, že podíl českého průmyslu na této zakázce bude více než 30 procent z hodnoty kontraktu. Zajímalo by mě tedy, jakými smlouvami s českými firmami je garantováno naplnění tohoto závazku? Při nedávném vyjednávání o podpisu nákupu 3D radarů postupovalo Ministerstvo obrany tak, že nejdřív počkalo na podpisy příslušných smluv a pak teprve smlouvu podepsalo. Proč se nyní nepostupuje stejně?

Musí jasně zaznít, že tato strategická zakázka je právně v pořádku, je výhodná a nejlepší možná a že nedojde k plýtvání finančních prostředků daňových poplatníků. Nepřál bych si, aby se z nákupu stala podobná kauza, jaká se přihodila např. v roce 2009 při nákupu armádních letounů CASA. To by bylo pro armádu to nejhorší řešení.