Proč jsou mi Židé ukradení

Kdy už si, Konvičko, přečtete ten Talmud? Ptá se mě v různých variantách docela dost diskutérů… Samozřejmě aby naznačili, že Židé, ty potvory, už po staletí ovlivňují a řídí dění západním světě, a tudíž i islamizaci, zhůvěřilosti EU, vzestup hladin skleníkových plynů a ostatní rány nebeské.

Martin Konvička
foto: Centrální informační agentura (CIA) – Radek Velička

Jejich učení je prý nadřazenecké, výlučné a nebohým gojimem ( = „nežidem“) pohrdající. „Úplně stejné jako islám“, říkají. A protože to neříkám s nimi, mám nejen pověst „xenofoba“ (mezi libtardy), ale i „židofila“. Celkem dobré skóre na někoho, kdo je sám po mamince napůl xenós – cizinec – a Židé jsou mu dokonale ukradení.

Vysvětlení dlužím ho i proto, že v debatách a komentářích poslední doby zaznamenávám nárůst nepěkných poznámek o Židech, ne nutně ve smyslu nacisticko-likvidačním, ale určitě ve smyslu zvýšené podezíravosti. Je to samozřejmě symptom rozsypané společnosti. Podezíravost vůči Židům provázela dějinné krize po celou novodobou historii. V současnosti jí nahrávají jména jako Sörös (hlavní financiér migračních vln) a Zuckenberg (jeden z hlavních cenzorů současného internetu). Občas to vypadá, že ty dva řídí nějací zakuklení neonacisté. Když k tomu přidáme genocidní antisemitismus islámský (viz zprávy o ubitých Židech a zvandalizovaných synagogách a hřbitovech ve starých zemích Evropského svazu), působí budoucí perspektiva – z pohledu evropských Židů – nevábně. Nepřekvapuje ani (z historie též známá) přeskoková reakce, kdy někteří Židé svádějí vzrůst antisemitismu na národovce, protože „vždy to bylo tak, že když se uvolnila stavidla národovectví, pogromy na sebe nenechaly dlouho čekat“ – a k oslabení národovectví se spojují s mohamedány. Chovají se jako, jako by nějaký německý Žid začátkem 30. let volil Hitlerovy nacionální socialisty, protože v případě vítězství komunistů by mohl přijít o majetek. A tak přišel nejen o majetek.

Než vysvětlím, proč jsou mi Židé ukradení, ztratím pár slov na téma Talmudu. Encyklopedie praví, že jde o sbírku prastaré židovské moudrosti, tradic a právních komentářů, sebranou během 4. (tzv. jeruzalémský Talmud) a 6. (babylónský Talmud) století po Kristu. Další studium nás poučí, že jde o sbírky sebrané dávno po zániku židovské státnosti, a pár století po vyhnání ze země Kanaán, tedy Zaslíbené země, židovské vlasti. Je to tedy literatura diasporní. Učí, jak si uchovat soudržnost a víru v podmínkách menšinové, a většinovým obyvatelstvem nikterak vítané, existence. A byl to Talmud, plný triků jak v diaspoře coby soudržná komunita přežít, spíše než válečnický Starý zákon, co Židům jejich výlučnost pomáhalo uchovat.

Je logické, že kniha psaná pro potřeby „věčné menšiny“ není k většinám příliš vstřícná. Většinou byli v pozdně antickém Středomoří pochopitelně křesťané, a netřeba se prokousávat tlustými svazky Talmudu, abyste šťavnaté protikřesťanské pasáže našli. Stránek, které je do úmoru citují, je plný internet. Podmínkou přežití diasporní menšiny je občasné konspirování, prostředkem pak kšefty a kšeftíky „mafiánského“ typu. To vše Talmud detailně pojednává a činí tak samozřejmě pro-židovsky. Diasporní Židé svůj Talmud po staletí studovali a skutečně se jím snažili řídit. Spolu se starozákonními příkazy se stal zdrojem halachy – praktického práva – které v diaspoře leckde fungovalo jako autonomní právní systém, což je jistou podobou s „menšinovým“ praktikováním některých prvků šárie v dnešních evropských mešitách.

(K podobnostem mezi Talmudem a islámskými právními spisy nepochybně přispělo i to, že raný arabský chálifát, kde byla šária teprve formulována, částečně přejal systém židovského školství, možná i s příslušnými učenci – konvertity. V rámci mainstreamu tuto hypotézu rozvíjí například Tom Holland v poutavé knize Ve stínu meče (ZDE).

Přes to vše není nejmenší důvod, aby se národovci cítili znepokojeni. Důvod je – u mě nepřekvapivě – biologický. Je to přesně ten důvod, proč diasporní Židé nikdy a nikde nepřestali být diasporou, zatímco „diasporní“ mohamedáni se leckde i bez soustředěného vojenského výboje stali většinou. Historickým příkladem je Indonésie a některé kraje subsaharské Afriky, novým příkladem jsou města anglického kraje Midlands či německého Porůří. Klíčem je rodinné či sňatkové právo.

Středobodem judaismu je víra v kmenovou či „genetickou“, vyvolenost. Pak ale musíte vyřešit problém, jak vrozenou vyvolenost chránit vůči „nežidovské“ genetické příměsi. Protože autoři starověké Tóry i pozdně antického Talmudu věděli, že otec není nikdy jistý, kdežto máma je jistá vždy, lišácky si vymysleli, že židovství bude děděno jen po mateřské linii. Aniž by tušili cokoli o genetice, zavedli pravidlo, že židovství se dědí pouze z ženy na ženu, stejně jako mitochondrie, organely odpovědné za buněčné dýchání. Jaderná DNA – na rozdíl od té mitochondriální – se s každým početím důkladně promíchá mezi tatínkem a maminkou. Fráze „židovství je v mitochondriích“ nepochází z žádné extrémistické publikace, ale z poměrně nedávného (2013) článku v časopise Nature Communications (Costa et al., 4, 2543, link: ZDE). Židovské ženě se tudíž (podle halachického práva, i podle moderní genetiky) narodí židovské děti, ať je počne s kýmkoli. Židovský muž počne židovské děti tehdy a jen tehdy, bude-li jeho partnerkou Židovka.

Ten systém je pravým opakem islámu. Islám není genetický, ale ideový a silový, Ať zplodí mohamedán dítě s kýmkoli, ať se tak stane se souhlasem nebo nesouhlasem ženy, budou z jeho dětí mohamedáni. Mohamedánka může počít jedině s mohamedánem, jiné možnosti řeší šária jejím odhlavením. Může ovšem jít i o relativně čerstvého konvertitu. Rodina ženy, její mahram (příbuzní po otcovské, po sňatku a v případě vdov pak manželově linii) jsou zde od toho, aby pohlídali pravověrnost eventuálního ženicha.

Židé mohli doufat, že si svým systémem uchovají „mitochondriální čistotu“, ale narazili na zásadní omezení. Počet potomků, které za život může zplodit sebezdravější a sebeplodnější žena, je zákonitě mnohem nižší, než počet potomků, které může zplodit zdravý muž. Je to dáno trváním mateřství a poporodní péče, což jsou záležitosti, jimiž se muž nemusí zatěžovat. Když přidáte polygamii a „lov“ sexuálních otrokyň, stejně jako kulturní důraz na početné rodiny, je islámský systém předurčen k tomu, aby mohamedánů přibývalo na úkor jakékoli jiné populace. Naopak počet židovských věřících bude vždy stagnovat, v nejlepším případě udrží krok s jinou přibližně monogamnní populací. A tak tomu v dějinách vždy bylo. Židé své sousedy nikdy nepřečíslili, v krajích islámských se jejich procentní zastoupení rychle smrskávalo.

Národovce tedy mohu uklidnit: I kdybych připustil, že Talmud obsahuje ďábelské a škaredé triky, bude vždy učením nepatrné menšiny. Na všelijaké triky si lze zvyknout. Kde jinde by to „nežidé“ měli dokázat tak brilantně, jako zrovna v Čechách, kde bylo soužití obou konfesí (zpravidla) příkladné. Naopak proporční zastoupení mohamedánů vždy poroste, a to i kdyby nebylo migrační krize, džihádu a podpory ze strany politiků. Stačí k tomu občasná konverze nemuslimských žen k islámu provázená jakkoli mírným výskytem polygamie.

Mám-li být krapet politicky nekorektní, tak mateřská/mitochondriální dědičnost židovství nepřináší problémy židovským ženám. Ty budou matkami „svého lidu“ za všech okolností (vzpomenu-li si na pár židovských koček ze svého okolí, tak jedna má děti s Arabem, druhá s Číňanem a třetí s jihočeským chasníkem). Problém to přináší židovským klukům. Celý žánr moderní beletrie – u nás je asi nejznámějším autorem Philip Roth – popisuje trápení mužů, kteří byli maminkou vychováváni k tomu, aby se „dobře oženili“ – to jest, vzali si Židovku. Ovšem o každou židovskou slečnu (kterých, pamatujme, je jen omezené množství) si konkurují s muži celého světa – a výběr je na slečně. Pro mladého kluka to může znamenat obrovský tlak, který možná vysvětluje, proč je mezi Židy tolik úspěšných lidí – vědců, umělců, finančníků. Úspěch zvyšuje hodnotu na sňatkovém trhu. A ruku v ruce s tím i tolik gaunerů, spekulantů a psychiatrických pacientů. Trotskij či Sörös budou výsledkem stejného procesu, který dal lidstvu Alberta Einsteina, Sigmunda Freuda či Jiřího Ortena.

Na mladého machometána jeho víra podobný tlak na úspěch nevyvolává. Jen tlak na agresi a bezhlavé plození.

Pokud někomu připadá můj text až příliš geneticky deterministický, a tudíž potenciálně „nebezpečný“, uklidním ho již zmíněnou studií z Nature Communications. Přestože by židovská mitorchondriální DNA měla být konzervována od dob prapředků, a tudíž by měla odkazovat kamsi na Blízký východ, není tomu tak. Až 40 procent aškenázských Židovek v sobě nese DNA mnohem severnějšího, tj. evropského, původu. Jejich pra-pra-báby se nenarodily jako Židovky, ale byly v průběhu věků přijaty do party. Pozdější studie (nebudu zatěžovat rešerší) zjistily podobné poměry i u jiných židovských skupin. Nacističtí „rasoví vědci“, stejně jako všichni jejich pokračovatelé, se tudíž hluboce mýlili, když věřili v židovský „genetický jed“. I když připustíme, že v židovské mitochondriální DNA někdy dávno bylo cosi výlučného, bylo to dávno rozmyto a rozpuštěno. I židovství, v tomto shodně s islámem nebo křesťanstvím, je záležitost především kulturní. Je to taková hra na genetickou zvláštnost, na rozdíl od islámu neškodná svému okolí.