Připomínka 75. výročí osvobození Osvětimi

Dne 27. ledna 1945 byl Rudou armádou osvobozen komplex koncentračního tábora v Osvětimi, který byl z hlediska nacistů nejefektivněji fungující továrnou na smrt ve Třetí říši. Již v závěru roku 1944 Němci usilovně likvidovali stopy „vraždícího stroje“. Byli likvidováni především vězni, kteří obsluhovali plynové komory a krematoria.

Jiří Paroubek

Vrazi se zbavovali přímých svědků hromadného vyvražďování. Přes 60 000 vězňů bylo do poloviny ledna 1945 evakuováno do jiných táborů a průmyslových závodů po celém Německu. Desítky baráků koncentračního tábora byly vězni rozmontovány a odvezeny, byly likvidovány kartotéky se jmény deportovaných a zavražděných a byla odvezena také velká část majetku, ukradeného vězňům, kteří byli v době existence tábora zlikvidováni. Pochopitelně zlato a drahé kameny byly odváženy do Říšské banky jaksi průběžně po celou dobu existence tábora. Byla do vzduchu také vyhozena velká část krematorií.

V koncentračním táboře zbylo v okamžiku osvobození již jen zhruba 7 000 vyhladovělých a na kost vyhublých vězňů. V koncentračním táboře Osvětim, který se nachází jen zhruba 60 km od starobylého polského metropolitního města Krakova, zahynulo zhruba 1,1 milionů lidí. Většina z nich zemřela trýznivou smrtí v plynových komorách. Jiní zahynuli vyčerpáním, nemocemi, další byli zavražděni strážemi SS atd.. Odhaduje se, že zhruba 900 000 z onoho 1,1 milionu v Osvětimi zavražděných lidí, byli Židé z celé Evropy. Dá se říci, že komplex koncentračních táborů v Osvětimi měl na svědomí podstatnou část z šesti milionů obětí holocaustu.

Nacisté zejména po vpádu do Sovětského svazu v červnu 1941 začali uplatňovat v plném rozsahu své zvrácené a šílené rasistické teorie o nadřazenosti germánské rasy a přistoupili prakticky k plošné likvidaci židovského obyvatelstva na dobytých územích Sovětského svazu. Nacistům se podařilo ve spojení s nacionalisty zejména v Pobaltí, ale také na Ukrajině dosáhnout toho, že Židé byli považováni za hlavní oporu bolševického režimu a za spoluviníky bolševických represálií vůči politickým odpůrcům. Odhaduje se, že jen na území Sovětského svazu, které bylo postupně dobýváno německými vojsky, zahynuly po řádění tzv. Sonderkommand dva miliony sovětských Židů.

Zahynuli často za velmi drastických okolností, bez ohledu na to, zda se jednalo o muže, ženy či děti. Za připomínku jistě také stojí velmi brutální řádění nacionalistů v již zmíněném Pobaltí a na Ukrajině, kteří se na vraždění Židů, na jejich týrání a mučení podíleli velmi aktivně. Velkou skvrnou evropských dějin zůstane skutečnost, že byly státy, byť za války plně kontrolované Německem, které se se zvláštní chutí pustily do „řešení židovské otázky“.

Například ve Francii se vichysté, na základě protižidovských zákonů, které sami vypracovali a jež v mnoha směrech byly ještě drastičtější než nacistické tzv. norimberské zákony, přistoupili ke zničení vlastního židovského obyvatelstva. S velkým nadšením přistupoval ke zničení Židů na svém území také tzv. Slovenský štát vedený katolickým knězem (!) Jozefem Tisem. Hlinkova strana, kterou Tiso jako prezident Slovenska de facto vedl, přistoupila k rozkradení rozsáhlého židovského majetku na Slovensku tím, že z něj odměnila po deportaci Židů do táborů smrti své věrné. Za likvidaci slovenských židů dokonce Slováci Německu i zaplatili.

Byly ovšem státy, které se uplatňování rasistických zákonů bránily tak, jako například Bulharsko anebo Dánsko anebo také hórthyovské Maďarsko, a to až do pádu režimu Miklose Hórthyho a jeho odjezdu z Maďarska. Od té doby tzv. fašistické Šípové kříže přistoupili k brutální likvidaci několika settisíců maďarských Židů.

6 mil. obětí holocaustu, ale také třeba 27 milionů sovětských obětí, padlých v boji proti nacistickému Německu i dnes varuje. S tím, že nelze připustit toleranci rasizmu, či toleranci násilí. Převážná část dnešní Evropy je díky projektu Evropské unie dlouhá desetiletí zónou míru, v níž neprobíhají válečné konflikty. Ale nedávné zkušenosti z 90. let z území bývalé Jugoslávie ukazují, že pokud se dá prostor militantnímu nacionalismu, mohou vznikat desetitisícové oběti na lidských životech, ale také sta tisíce zničených lidských osudů či zničení obrovských materiálních hodnot.

V poslední době dochází k pokusům o přehodnocování moderní historie. I nedávná rezoluce Evropského parlamentu dokonce položila rovnítko mezi nacistické Německo a Sovětský svaz, pokud jde o odpovědnost za vznik II. světové války. Bylo to hloupé rozhodnutí, vycházející částečně z neznalosti, ale také ze snahy bagatelizovat rozhodující podíl Sovětského svazu v II. světové válce při vítězství nad nacismem.