Jaké osobnostní rysy mohou být spojeny s rizikem Alzheimerovy choroby?

ŽENEVA | Vědci ze Ženevské univerzity (UNIGE) a Fakultních nemocnic v Ženevě (HUG) sledovali 65 starších lidí po dobu pěti let a pomocí vizualizace mozku a psychokognitivních hodnocení prokázali, že určité osobnostní rysy mohou být spojeny s nižším rizikem neurodegenerace, píše Sputnik.

Alzheimerova choroba | ilustrace

Bylo zjištěno, že oblasti mozku, které mají tendenci ztrácet objem při normálním stárnutí i při Alzheimerově chorobě, jsou více zachovány u lidí, kteří jsou „nepříjemní“ v komunikaci, a také u těch, kteří jsou otevřenější novým zkušenostem.

Práce publikovaná v časopise Neurobiology of Aging zdůrazňuje význam typu osobnosti u neuropsychiatrických poruch a připravuje cestu pro přesnější strategie, jak předcházet následkům takových onemocnění. Informuje světová zpravodajská agentura a rozhlasová stanice Sputnik, která je součástí mediální skupiny Rusko dnes.

Alzheimerova choroba je neurodegenerativní onemocnění, při kterém jsou neuronové sítě v určitých mozkových strukturách nezvratně ničeny. Toto onemocnění je u starších lidí hlavní příčinou demence. V současné době jsou známy některé rizikové faktory, jako je hypertenze nebo diabetes, kromě toho je aktivně zkoumána potenciální role nebiologických faktorů.

Po několik desetiletí se odborníci neúspěšně pokoušejí vyvinout terapeutické vakcíny, které by mohly napravit poškození mozku způsobené hromaděním amyloidu – bílkoviny, která je ve velkém množství škodlivá pro centrální nervový systém, a zabránit destrukci neuronů. Je však možné omezit poškození působením na nebiologické faktory? Jsou někteří lidé více chráněni než jiní díky svým osobnostním vlastnostem nebo životnímu stylu?

„Mezi zničením prvních neuronů a výskytem prvních příznaků uběhne doba 10 až 12 let,“ řekl vedoucí výzkumu Panteleimon Giannakopoulos, profesor lékařské fakulty UNIGE.

Kdy dodal „Mozek je po dlouhou dobu schopen to kompenzovat aktivací alternativních sítí, ale když se objeví první klinické příznaky, bohužel je často příliš pozdě. Proto je identifikace časných biomarkerů nezbytná pro účinnou léčbu nemocí.“

Pro hodnocení akumulace amyloidu a objemu mozku účastníků longitudinálního výzkumu byly použity různé metody, včetně funkční a strukturální vizualizace mozku. Atrofie určitých oblastí tohoto orgánu je jedním z hlavních předchůdců ztráty paměti a Alzheimerovy choroby.

Vědci se pokusili chorobu propojit s možnými nebiologickými determinanty, jako jsou rysy osobnosti, životní styl nebo zvláštnosti životního prostředí. Aby zajistili statistickou důvěryhodnost své práce, použili restriktivní model ke kontrole možných demografických, sociálně-ekonomických nebo psychiatrických chyb.

„Nepříjemní“ lidé, kteří se nebojí konfliktů a projevují určitou nezávislost na názoru ostatních, mají, jak se ukázalo, lépe chráněný mozek. Tento rozdíl je nejvíce patrný právě v paměťových řetězcích, které jsou poškozovány Alzheimerovou chorobou.

„Vysoká úroveň dobré vůle charakterizuje velmi přizpůsobivé jedince, kteří chtějí především vyhovět přání druhých, vyhýbat se konfliktům a usilovat o spolupráci,“ uvádí Giannakopoulos: „To se liší od extraverze. Můžete být velmi extravertní a ne moc příjemní, jako jsou například narcistické osobnosti. Důležitým určujícím faktorem je přístup k jinému člověku: přizpůsobujete se ostatním na úkor sebe?“

Méně výrazný efekt je spojen s jinou charakterovou vlastností – otevřenost vůči novým zkušenostem. „To je méně překvapivé, protože jak už víme, přání učit se a zajímat se o svět kolem nás chrání před stárnutím mozku,“ vysvětluje Giannakopoulos. Biologický mechanismus této souvislosti je však stejně nejasný jako v případě přizpůsobivosti.

Vědci doufají, že v budoucích studiích zopakují své výsledky na větším vzorku a pochopí biologické základy objevených jevů. Je nutné přesně zjistit, jak mohou být výsledky použity k prevenci.

Charakterové vlastnosti odhalené během testování lze použít jako další metodu předpovědi rizika onemocnění u konkrétního pacienta. Další práce budou schopny odpovědět na otázku, do jaké míry je reálné předvídat riziko porušení a zda je možné ovlivněním lidského chování zpomalit vývoj nemoci.