Kulturní válka

Kulturní válka se nevede na bitevních polích, nestřílí se v ní, ani se neharaší zbraněmi. Probíhá vcelku pokojně v parlamentech, v soudních síních, na úřadech, v médiích, na univerzitách, v unijních institucích. Přesto v ní nejde o nic méně než o osud celé západní civilizace.

Tomáš Břicháček

Nepřáteli už nejsou staří komunisté a jejich třídní boj, ale progresivní levice a její sociálně-inženýrské ambice radikálně změnit svět.

K naplnění svých představ o dobru a spravedlnosti neomarxisté potřebují zničit křesťanskou morálku, rodinu, pohlaví, autoritu, řád, národy i státy a vůbec základní pojem o tom, co je a co není normální. Jde o nebezpečnou destruktivní ideologii, která ohrožuje Evropu jako civilizační okruh a vytváří cestu k antiutopické společnosti.

Neomarxisté neusilují o nic méně, než zničit to, co je pro konzervativce nejpodstatnější, a proto jsou naši přirození úhlavní nepřátelé. Logickým úkolem konzervativní pravice 21. století je bránit civilizaci před těmito silami rozvratu. V pozitivním modu můžeme hovořit o obhajobě normálního světa, národního státu a svobody.

Mnozí bohužel zůstali ve svém vnímání politiky zamrzlí v době studené války s tehdy narýsovaným ideovým střetem a s tehdejšími hrozbami a nepřáteli. Odtud všechen ten halasný antikomunismus, volání „Patříme na Západ, ne na Východ!“, démonizace Ruska a Číny apod. To je ovšem jalový přístup. Kopnout si do Gottwalda nebo do Brežněva dnes vyžaduje asi tolik odvahy jako vymezit se proti Čingischánovi a je to politicky přibližně stejně aktuální. Co je horší, tento způsob uvažování zkresluje vidění aktuální situace a snižuje rozlišovací schopnost, pokud jde o identifikaci frontové linie nynějšího konfliktu, tj. kulturní války, jež se odehrává na ose Západ–anti-Západ.

Dnešní halasní antikomunisté dál pokračují ve své nostalgické jízdě na zrezivělé dráze Západ – Východ, na které byl regulérní provoz ukončen před dobrými třiceti lety. Nestačili si dost dobře všimnout (nebo se tváří, že si nevšimli), že ideový střet se přesunul na jiný koridor, na osu Západ – anti-Západ. Nepřeorientovali se z dávno vyhaslé studené války, na horkou válku kulturní.

Hlavním nebezpečím pro svobodu je dnes levicový progresivismus a jeho maniakální ambice řídit společnost do nejmenších detailů, převychovávat ji ke svému obrazu, poroučet větru a dešti. Marxismus se vrací v nové, zákeřnější podobě, která svobody upíjí po malých doušcích, zastřeně (kvóty, povolenky, boj proti stereotypům, dezinformacím, nenávistným projevům apod.), s halasným odvoláváním se na ušlechtilé cíle. V pozadí je stále stejná dychtivost zbořit starý svět a vybudovat nový „pokrokovější“, „spravedlivější“, „dokonalejší“.