Virová hazardní hra vlády a její „pomoc ekonomice“, kterou si do koruny zaplatíme sami

Vláda si s námi hraje velkou virovou hazardní hru. Její opatření jsou totiž realizována v podstatě naslepo, bez přehledu, plánu či výhledu. Pojďme si současná opatření i budoucí „pomoc ekonomice“ trochu rozebrat.

Jan Polanecký | foto: facebook Jana Polaneckého

Jednoduše řečeno, vláda činí své kroky v podstatě naslepo a zkouší na celé populaci, co zafunguje. A vlastně to ústy premiéra bez uzardění i přiznává. Respektive, z nedostatku správných metod, za které si mimochodem může ona sama, raději vezme dělo na komára (činí drakonická celoplošná opatření) a s komárem na louce zničí i tři stavení a kravín v sousedství.

Pamatujete si na fakta o havárii v jaderné elektrárně Černobyl? Dostupné dozimetry bezprostředně po havárii ukazovaly záření na úrovni 3 rentgenů za hodinu, podle čehož se nejevila až zas tak katastrofální. Problém byl ten, že rozsah dozimetrů byl právě 0 – 3 rentgeny, přičemž skutečná hodnota byla v řídící místnosti až 800 rentgenů, jinde až 20 000 rentgenů za hodinu. Nechci tím říkat nic o rozsahu nebo síle dnešní katastrofy, případně o skutečném, deseti až stonásobném, počtu reálně nakažených, což musí paradoxně působit jako faktor zmírňující vážnost situace (reálná smrtnost není tak vysoká). Zřejmě ale chápete, kam směřuji:

1. Kvůli naprosto bídné protestovanosti populace (Dfens uvádí až 7x nižší než v kriticky zasažené Itálii) se vláda raději rozhodla „shodit deku“ úplně na všechny. Pro jistotu. Prostě si řekli: „nevíme kdo, nemáme žádný plán nebo výhled, jednoduše tápeme ve tmě a tak raději aplikujeme tvrdá opatření – à la 20 000 rentgenů – úplně na každého. Žádná novinka, řeknete si. A máte pravdu, vlády se takto chovají téměř vždy i v běžném životě (tak například pravidla silničního provozu jsou nastavena tak, aby je zvládl i ten nejméně schopný řidič, čímž ovšem omezují všechny zbylé – schopnější).

2. Protože vláda má, svou vlastní vinou, k dispozici „dozimetr na virus“ jen s velmi omezeným rozsahem (oficiální počet nakažených není skutečný počet nakažených, ale jen malý počet těch, který zdravotníci zvládli pozitivně otestovat), činí maximální / drakonická opatření zcela naslepo – celoplošně a věří, že vyjdou. Vem to čert, že přitom po nich zbyde spálená země, že. To je prostě důvod, proč od počátku, krom jiného, tvrdím, že opatření jsou přemrštěná (ve srovnání s minulými virovými sezónami) a především nepodložená (protože to vláda a krizový štáb prostě jen zkouší). Premiérova prohlášení o tom, že „to společně zvládneme“, že „vláda dělá to nejlepší, co dělat lze“ v tomto světle vypadají zcela směšně a drze.

Mimochodem, každý, kdo nepodporuje či zpochybňuje současné drakonické restrikce a rasantní postup vlády, je často označován za levičáka z pražské kavárny. Krásně se nám ta hloupá polarizace společnosti ukazuje i v době virového šílenství. Nemáš rád EU, eurosocialismus a související nesvobodu? Tak jsi příznivec Zemana, Babiše, Putina a Číny. Kritizuješ alarmismus / neadekvátnost opatření vlády ohledně viru? Tak jsi levičák!

Tito nálepkovači jsou prostě stále stejní. Nedokážou si vůbec představit, že někdo může mít vyvážený postoj, racionálně kritický k oběma extrémům stejně. Je to zcela mimo jejich černobílé chápání světa a vně klapek na očích, které nosí.

A jak je to tedy s tou deklarovanou vládní pomocí v řádu stovek miliard korun, až virová krize opadne? Možná to bude pro některé nepřemýšlivé spoluobčany překvapivé, ale vládní peníze nepadají z nebe, vláda je musí nejprve někomu sebrat, než je použije. Přičemž daňová zátěž vždy ve výsledku efektivně dopadá na jednotlivce, nikoliv na ty zlé korporace, banky a zlodějské podnikatele, jak se domnívají. Prostě si tu vládní „pomoc“ firmám a ekonomice do koruny zaplatí lidé sami – peníze se přelijí z kapes všech do kapes vybraných firem či jednotlivců.

Mnozí důvěřivci tedy konzumují vládní žvásty o státní pomoci po virové krizi i s navijákem:

1. Buď vláda sebere lidem peníze bezprostředně z peněženek prostřednictvím přímých a nepřímých daní.

2. Nebo se vláda ještě více zadluží (což ostatně plánuje), státní dluhopisy koupí komerční banky a větší množství peněž v ekonomice způsobí inflaci, tedy růst cen. Až na výjimky všichni zchudnou.

3. Centrální banka naleje peníze do ekonomiky, aby „ji oživila“ (ehm, ona říká), což znamená opět inflaci a zchudnutí mas. Případně bude skupovat vládní dluhy od komerčních bank jako „upgrade“ opatření 2.

Můžeme se také dožít kombinace výše uvedených opatření. Každopádně je jasné, kdo tu údajnou vládní „pomoc“ zaplatí a že takovéto socialistické přesouvání peněz od jedněch ke druhým je opět jen nespravedlivým nesmyslem. Vláda by měla lidem a firmám reálně ulevit rasantním snížením daní, odbouráním byrokracie a brutálním seškrtáním státních výdajů. Bohužel se zřejmě dočkáme přesně pravého opaku.