Když se socáč vrací

Jsem ekonom. Nutno dodat: Ekonom staré školy. Tedy takový ekonom, který popisuje chování ekonomiky a obecně světa na základě přirozených zákonů a lidské psychologie.

Markéta Šichtařová

Pro mě kupříkladu zákon nabídky a poptávky není něco, co se uzákoňuje; je to něco, co evolučně existuje asi jako zákon zachování energie. Pro mě tržní systém není něco, pro co se můžeme nebo nemusíme rozhodnout. Není to něco, o čem můžeme diskutovat, zda je správné; tržní systém je něco, co je dáno evolucí coby systém zajišťující přežití. Pro mě touha člověka dosáhnout zisku není něčím, co lze popisovat kategoriemi typu hamižnost, sobeckost či bezohlednost; pro ekonoma je touha po dosažení zisku evolučním mechanismem zajišťujícím přežití lidstva a jeho neustálé posouvání na vyšší evoluční úroveň. Asi tak jako sexuální pud je podobným evolučním mechanismem zajišťující množení a tedy existenci.

Ekonomové „staré školy“, jako jsem já, jsou něco jako meteorologové: popisují realitu takovou, jaká je. Tak jako meteorologové popisují aktuální počasí a snaží se z něj odhadnout, jak se v budoucnu bude vyvíjet. Také se pro takové ekonomy v poslední době začalo občas užívat poněkud vágní označení typu „pravicový extremista“, „tržní fanatik“ či „asociál“.

Vedle toho tu máme i lidi, kteří absolvovali školy s ekonomickým zaměřením, a kteří nejen že nepopisují realitu takovou, jaká je, ale ani realitu vlastně nevnímají. Náplní jejich činnosti je popisovat, jakou realitu by si přáli prožívat. Podobně jako kdyby meteorolog ve večerních zprávách vykládal, jak by to bylo pěkné, kdyby nám druhý den svítilo slunce, a pokud uděláme ten a onen spirituální rituál, typu semkneme se či budeme na sebe hodní, jistě se nám slunce podaří přesvědčit. Těmto spiritualistům se začalo říkat moderní ekonomové a jejich teoriím moderní monetární teorie.

Mohlo by se na první pohled zdát, že to celé nedává smysl. Meteorolog, který nám neříká, jak bude, nýbrž nám popisuje, jak by někteří z nás chtěli, aby bylo, zdánlivě smysl nedává. Ale jen zdánlivě. Takový ekonom totiž plní funkci, jakou tradičně mívali kazatelé. Dává lidem pocit mentální útěchy.

V uplynulé dekádě jsme slyšeli hodně katastrofických rádoby-proroctví o tom, jak jde svět špatnou cestou. Bylo nám řadou vlivných intelektuálů vtloukáno do hlavy, že problémem světa je přelidnění, tedy bychom měli regulovat porodnost. Nebo že problémem je globální oteplování, tedy bychom měli nejlépe přestat používat auta. Nebo že problémem je názor, že existují dvě biologická pohlaví, tedy bychom měli zavést unisex záchodky.

Všechna tato „proroctví“ a apely měly jedno společné: v podstatě útočily na náš současný blahobyt a dosaženou životní a technologickou úroveň. A všechny nějakým způsobem požadovaly návrat do světa, kdy náš blahobyt byl mnohem menší.

Ne, já – ekonom staré školy – si nemyslím, že blahobyt je zlem. Tvrdit, že blahobyt je špatný, je proti evoluci. Evoluce nás posouvá na stále vyšší úroveň, adaptuje nás na stále vyšší vývojovou úroveň, dává nám pazourek, oheň, parlamentní demokracii, parní stroj i spalovací motor. A nikdy v historii se nestalo, že by se jednotlivec postavil evolučním silám a pomohl sobě či celému lidstvu tím, že se začneme chovat nepřirozeně. Ve skutečnosti vždy, když jsme se přirozenosti postavili, došlo ke katastrofám.

Ale přesto si myslím, že náš blahobyt svým způsobem stojí za tím, proč s takovou katastrofou znovu flirtujeme: V rámci svého blahobytu jsme totiž ztratili normální přirozenou schopnost postarat se sami o sebe, předali jsme dobrovolně rozhodování o svých životech sociálnímu státu a začali se zabývat nesmrtelností brouka. Proto místo starosti o to, jak se uživit, řešíme unisex záchodky. Proto jako lidstvo mentálně nezvládáme rok 2020, který přinesl COVID-19.

Řekněme to takhle: Už víc než nějakých bratru patnáct let v naší společnosti – nejspíš právě kvůli vysoké míře blahobytu – sílí poptávka po socialismu. Po filozofii, která se v historii postavila po bok fašismu v počtu obětí. Nechci rozhodovat, zda větší masový vrah byl Hitler či Stalin s jeho ukrajinským hladomorem, ale faktem je, že u zrodu obojího stála na počátku socialistická filozofie. Ostatně NSDAP měla v názvu slova národně-sociální.

Socialismus není vědeckou hypotézou. Jeho pomýlená východiska byla vyvrácena již Marxovými současníky. Socialismus je náboženstvím. Vírou. Vírou, že lze změnit přirozené nastavení člověka. Vírou, že člověk se může nařízením shora vzdát svých evolucí získaných instinktů, jako je například touha po zisku či rozmnožování, a může se dobrovolně ztotožnit s principem rovnosti mezi lidmi. Protože socialismus jest vírou, nikoliv vědeckou hypotézou, nelze jej příliš dobře porazit argumenty. Víra bývá vůči faktům imunní. Víru lze zničit jen tak, že si ji zažijeme – a nabijeme si po sto prvé ústa.

Kdybychom vyzývali k tomu, že nesmíme nástup socialismu dopustit, vlastně bychom se dopouštěli podobné chyby jako ti, kteří vyznávají víru v socialismus a odmítají si připustit realitu: Popírali bychom totiž, že ve společnosti je v současnosti po socialismu obrovská poptávka. Znamená to tedy, že všichni ti, kdo vidí, jaké nebezpečí z plíživého nástupu téhle filozofie plyne, mají mlčet? Nikoliv. Nemyslím sice, že by se zcela dalo zabránit tomu, že rozvinutá společnost v posledních letech silně táhne doleva, ale současně stále lze částečně zabránit tomu, aby společnost upadla do naprosté totality. Tedy minimálně v některých zemích.

Stále tu totiž je mnoho lidí v šedé apolitické zóně, kteří si neuvědomují socializaci společnosti třeba jen proto, že o tom nepřemýšlejí, nebo protože nesprávně mnohé kroky vlády identifikují. V době, kdy socialistická propaganda jede na plné obrátky, pouze servírování informací a faktů může tyto apolitické lidi uchránit od zmanipulování.

Nápor propagandy je přitom skutečně frontální a málokdo zůstává alespoň částečně nezasažen. Jenomže slepé přijímání drtivě restriktivních opatření v souvislosti s pandemií je přesně tím, jak nejlépe sklouznout k nástupu těžko vratné totality. Pod dojmem strachu, který vláda vygradovala, lidé tvrdé restrikce vítají, zvyšují po nich svou poptávku. Cítí se tím bezpečnější, čím větší množství mnohdy i iracionálních rituálů vykonávají, čím víc roušek na ulicích potkávají, čím déle a plošněji jsou zavřeny obchody, čím víc jsou odpouštěny dluhy, čím víc jsou podniky paralyzovány, čím déle a drtivěji je ekonomika zmrazená. Jenomže právě tahle kombinace silné vlády, dobrovolného odevzdávání našich svobod vládě pod dojmem strachu a ekonomická paralýza – to je přesně ta staletí známá rozbuška, která spolehlivě nastoluje totalitu.

My sice příklon k totalitě nejspíš nezastavíme, ale budeme-li si důsledně uvědomovat, co je pod povrchem událostí kolem nás, budeme-li důsledně rozklíčovávat, která přirozená práva jsou touhle ideologií mrzačena, můžeme totalitu zmírnit. A může padnout dřív.

Protože ekonom staré školy ví: Přirozenost lze nějaký čas mrzačit. Může to být i čas delší, severní Korejci by mohli vyprávět. Ale evoluce si nakonec vždy najde svou cestičku. A každý socialismus nakonec padne. Není to totiž životaschopný organismus. Věřte tomu nebo ne, jsem vlastně optimista.

Reklama: