Nedělní chvilka Miroslava Macka s naučením, proč milovat Osud

Zvláště v dnešní době plné emocí a strachu ze smrti, je dobré zamyslet se nad osudovostí života. Přináším Vám tedy úryvek z knihy „Samomluvy Miroslava Macka“ na toto téma…

Miroslav Macek

Amor fati

Soustavná četba stoiků v mládí a zvláště setrvalá láska k Hovorům k sobě Marca Aurelia byly hlavní studnicí tohoto mého životního postoje. Mohl bych uvést desítky životních situací, při nichž jsem si jej posílil a zocelil a kdy mi pomohl s úsměvem překonat životní nástrahy. Mohl bych uvést desítky životních situací, při nichž rozhodovaly desetinky vteřiny o mém bytí a nebytí či moje nepromyšlená, impulzívní rozhodnutí o mém dalším životě.

Fatalismus přináší klid duši a prohlubuje radost ze života, samozřejmě jen tehdy, máte-li sami před sebou čisté svědomí, že jste pro kýžený cíl udělali vše, co jste mohli. Asi nejlépe to vystihuje motto této knihy…(poselství z letrilly Francisca de Queveda: „Já udělal, nač stačily mi síly a osud udělal, co chtěl“).

Nechápu lidi, kteří neustále mudrují nad tím, co by bylo kdyby…kdybych šel tehdy na jinou školu, kdybych požádal o ruku Marušku, kdybych tenkrát udělal či neudělal to či ono…a doplní nějaký skvělý výsledek, nechápajíce, že by jim osud připravil nekonečné množství jiných možností, mnohdy zatraceně horších.

Nikdy jsem též nechápal lidi, trápící se nad různými svými životními peripetiemi, aniž by si uvědomovali, že jejich skutečné zhodnocení, jejich skutečný vliv na život mohou udělat až na smrtelné posteli. Neboť mnoho z věcí na první dojem špatných a nemilých se nakonec ukáže být tím nejlepším, co nás mohlo v životě potkat, a pochopitelně vice versa.

Uvedu jeden příklad na důkaz toho, co mám na mysli.

Na přelomu 50. a 60. let minulého století byla na opakovanou žádost krasobruslařských federací zemí socialistického tábora diskvalifikována jedna americká rozhodčí, neboť prý soustavně podhodnocovala reprezentanty tábora míru a socialismu. Bylo to pro ni jistě rozhodnutí osobně velmi nepříjemné, na příští mistrovství světa v roce 1961 spolu s americkou reprezentací tedy neodletěla.

Celá krasobruslařská výprava Spojených států zahynula při leteckém neštěstí 15. února 1961.. a z nepříjemnosti se náhle stalo to nejlepší, co ji mohlo potkat.

Jak nebýt fatalistou?

Jednoho pátečního podveřera v září roku 1993 jsem se vracel autem z Prahy do Zábřeha a kol 90. kilometru dálnice D1 jsem projížděl podél svahu s malými stromky, kterými problikávalo zapadající slunce. Stroboskopický efekt si vyžádal svou daň. Mikrospánek trvající snad půl vteřiny, ťuknutí do auta přede mnou (naštěstí se v něm nikomu nic nestalo), vyjetí do stráně a kotrmelec dlouhý přes 17 metrů s následným dopadem na všechna čtyři kola. Vylezl jsem z auta jen se škrábanci v obličeji a s notně naraženými žebry. Podruhé jsem se narodil.

Škrábance se zahojily záhy, jen žebra a hlavně hlava mne bolely stále. Přisuzoval jsem to pohmožděné krční páteři, a tak jsem žádné lékařské vyšetření nevyhledal. Na vánoční svátky jsem se s potěšením vrátil z rušné Prahy domů, ale cítil jsem se značně unaven a hlava bolela neustále. Den před Štědrým dnem jsem tedy navštívil svoji známou neuroložku, která mne prohlédla, souhlasila s mojí diagnózou, že jde o stále ještě úrazem pochroumanou krční páteř a trochu s ní zacvičila.

Z dalších dvou dnů ji pamatuji jen několik momentů, ačkoliv lidé, se kterými jsem se v době vánočních svátků stýkal mi poději tvrdili, že na mne nic zvláštního nepozorovali, jen únavu.

Den po svátcích mi maželka lékařka ráno povídá: „Představ si, jaký jsem měla hloupý sen. Zdálo se mi, že máš Cheyne – Stokesovo dýchání“. Což se jí, bohužel, v noci nezdálo. Když odcházela do sasmoobsluhy na drobný nákup a zavírala dveře domu, uslyšela ránu, a tak se vrátila, aby mne našla ležet v bezvědomí na zemi. Sanitka, neurologie Šumperk, diagnostikováno masivní subdurální krvácení , let ve sněhové bouři vrtulníkem do Ostravy, okamžitý zákrok a probuzení po třech dnech z umělého spánku. Narodil jsem se potřetí.

Majitel letecké záchranné služby, který mne osobně převážel do Ostravy mi později řekl, že nebýt sympatií k mé osobě, nikdy by v takovém počasí nevzlétl…takže jsem se vlastně narodil počtvrté…

Během rekonvalescence jsem v nemocnici dostal od jednoho kolegy lékaře krásné anglické vydání díla skotského barda Roberta Burnse a jal se pomaloučku polehoučku procvičovat úrazem potýraný mozek překládáním. Objevil jsem tak básníka svého srdce, se kterým jsem pak strávil spoustu a spoustu skvělých chvil. Zvláště jeho „střelné modlitbičky“ miluji, tady je jedna na dobu po večeři:

Jen Tobě, Pane, patří dík, chléb vezdejší ,že ruka Tvá nám nechá .

Nic nechceme v ten okamžik, jen Vilda Hinlop se šnapsem ať spěchá!

Je krásné být fatalistou!


Knihu Samomluvy Miroslava Macka si můžete objednat až do domu (a to za konečných 249 .- Kč včetně balného a poštovného, na mailové adrese [email protected])

Reklama: