Květen 1945 a jeho relativizování v současnosti

Květnové výročí konce II. světové války nám připomíná, že nesmíme zapomenout na ty, kteří bojovali za to, abychom tady dnes vůbec mohli být. Je třeba odmítnout jak překreslování historie, tak odstraňování pomníků vítězů a stavění pomníků poraženým.

Radovan Vích

Květnové události roku 1945 tvoří neoddělitelnou součást naší historie. Letos si připomínáme 75. výročí konce II. světové války. Květnové povstání českého lidu a osvobození Československa armádami Spojenců znamenalo konečnou porážku nacistického Německa. Je třeba znovu připomenout zapomínané obětí 132 000 vojáků tehdejší sovětské armády a 33 000 vojáků rumunské armády, kteří padli v letech 1944 a 1945 na území Československé republiky. Je potřeba také zdůrazňovat, že drtivou většinu našeho území osvobodila armáda sovětská, která přinesla i největší oběti na životech. Zachránili nás před konečným řešením české otázky, kdy Německo plánovalo likvidaci našeho národa. Německo také dosud zaplatilo jen mizivý díl válečných reparací. Osobně jsem přesvědčen, že hnutí SPD (jako jediná politická strana zastoupená v Parlamentu) nepovažuje tuto otázku za uzavřenou a žádá zaplacení zbytku reparací, které nám po právu náleží.

Překrucování historie je nepřípustné, stejně jako je neakceptovatelné úmyslné zhoršování mezinárodních vztahů mezi Českou republikou a Ruskou federací, prováděné v současné době některými pražskými politiky. Je velmi důležité bránit se jakýmkoli pokusům o relativizaci událostí II. světové války a vůbec jakýmkoliv přepisování dějin. Tyto déle trvající procesy minulý měsíc vyvrcholily odstraněním pomníku sovětského maršála Ivana Stěpanoviče Koněva, který vedl vítězné tažení proti fašistickému Německu, osvobodil koncentrační tábory v Osvětimi a v Terezíně a před jeho armádou prchly nacistické jednotky okupující Prahu. Ve své domovině byl za své vojenské zásluhy vyznamenán dvěma tituly Hrdina Sovětského svazu. U nás byl vyznamenán titulem Hrdina Československé socialistické republiky, československým Řádem Bílého lva 1. stupně, československým Řádem Bílého lva Za vítězství 1. stupně, Vyznamenán byl také Medailí Za osvobození Prahy a desítkami dalších řádů a medailí. Také se podílel na karpatsko-dukelské operaci v roce 1944 společně s našimi vojsky pod velením našeho pozdějšího prezidenta – vojáka armádního generála Ludvíka Svobody. Jednalo se tedy o mimořádného vojenského stratéga a jeho podíl na konečné porážce nacistického Německa je zcela nezpochybnitelný.

Je malicherné zabývat se tím, kdo kdy přesně prošel, kterým místem, když je jasné, že to byla věc vojenské strategie a taktiky. Pomník takovému vojevůdci byl odstraněn a naopak byl 30. dubna 2020 postaven v Řeporyjích v Praze pomník Vlasovcům, tedy zběhům sovětských vojsk, kteří bojovali na straně nacistických Němců, aby v závěru války, když viděli, že se situace otočila, tito zběhové pomohli bojujícím Pražanům v Květnovém povstání.

Vražda byla, je a bude vždy vraždou (např. bratři Mašínové) a dezerce je to samé. Dezerce (zběhnutí) je ve vojenském právu trestný čin. Dezerce bývá považována za velmi závažný zločin a bývá také obvykle velmi tvrdě trestána, a to zejména v době války. To jsou podle mně Vlasovci. Teď se u nás jejich činy oslavují.

Je to hra symbolů. Nepřejme si výklad naší národní historie otáčet. Už tak stačí, že ohledně důležitých výročí našich dějin vztahujících se k II. světové válce a okupaci českých zemí Německem je v médiích hlavního proudu podivné ticho (viz tradičně 15. září). Nebo je relativizováno chování českých občanů a nenápadně jim vkládána vina za poválečné činy bez ohledu na původního viníka. Dovolte v této souvislosti připomenout citát filozofa George Santayany: „Ti, kdo si nepamatují svoji minulost, jsou odsouzeni ji znovu prožít.” A dodal bych k tomu: Nespoléhejme se na ty, kteří nás v minulosti mnohokrát zradili, ale na ty, kteří to udělali nejméně často. Ať se to týká našich geograficky nejbližších sousedů nebo těch trochu vzdálenějších. I proto jsem pro referendum o vystoupení České republiky z Evropské unie, ale pro zachování úzkých vazeb se zeměmi V4 a korektních vztahů s ostatními zeměmi.

Odstranění sochy maršála Koněva by neměla znamenat vytvoření nějakého předpolí pro prohlubování špatných vztahů nejen s Ruskem, Čínou ale i jinými zeměmi. Každá akce vyvolává reakci a reakce Ruské federace na konání pražských komunálních politiků Hřiba, Koláře a Novotného byla také přehnaná. Není řešením vzájemné odvolávání diplomatů, to by celou situaci ještě dále vyostřilo. Je ale potřeba jasně říci, že spouštěcím krokem bylo právě odstranění sochy maršála Koněva z náměstí Interbrigadistů a to v době nouzového stavu jenom proto, aby se zde naši občané nemohli shromažďovat a proti odstranění protestovat.

Nejsem žádný rusofil, ale překrucování dějin ve smyslu adorace úlohy Vlasovců v rámci Pražského povstání a následně oslav Osvobození Plzně americkou armádou, musí vyvolávat pocit hořkosti nejen u pamětníků. Je potřeba trvale připomínat, že nás západní mocnosti zradily dvakrát: jednou v Mnichově a podruhé v Jaltě a Postupimi. Jednou nás přenechaly Němcům, podruhé bolševikům.

Vzdejme úctu všem, kteří padli v boji proti nacismu a osvobodili naši vlast před Německem bez ohledu na politické hry novodobých totalitářů. Nejsme ani proruští a ani proameričtí. Jsme stále ještě občané České republiky!