Vyjde někdy český sport z ofsajdu?

V dnešním Lidových novin (LN) „Velké plány v ofsajdu“ autor popisuje, jak jsem v roce 2006 čtrnáct dní před sněmovními volbami jako český premiér pozval tehdejší představitele fotbalového svazu v doprovodu několika vynikajících tehdejších českých reprezentantů na jednání na Úřad vlády.

Jiří Paroubek

Fotbalový svaz tehdy reprezentoval jeho místopředseda a tehdejší úspěšný šéf Sparty Praha Vlastimil Košťál. Já jsem tehdy opravdu slíbil fotbalovému svazu, že pokud budu i po volbách do sněmovny, které se uskutečnily počátkem června 2006, nadále předsedou vlády, udělám vše pro to, abychom v roce 2010 měli Národní fotbalový stadion. Tak, abychom mohli například společně se Slovenskem v roce 2020 uspořádat mistrovství Evropy v kopané. Předpokládal jsem také, že další fotbalové arény s podporou státu mohou v Česku vzniknout v Brně a v Ostravě, abychom měli několik fotbalových stadionů s parametry, které by vyhovovaly podmínkám UEFA.Tedy, aby bylo reálné na mistrovství Evropy v kopané v roce 2020 vůbec pomýšlet.

Bylo to zajímavé jednání. V průběhu jednání mě jeden z tehdejších nejlepších českých fotbalistů sdělil, že ovšem jeho příchod na jednání se mnou neznamená, že by podporoval program sociální demokracie nebo dokonce sociální demokracii jako takovou. Odtušil jsem, velmi jemně, že pokud již nebude po volbách sociální demokracie vládní stranou a já již nebudu premiérem, může na Národní fotbalový stadion v klidu zapomenout. Jeho to ale zjevně příliš netrápilo. Prostě vláda pravice, jak jsem správně předpokládal, měla jiné priority a považovala podporu sportu ze státního rozpočtu za rozmařilost. A to přesto, že by pořádání mistrovství Evropy ve fotbale těch několik miliard korun vložených do fotbalových stadionů v Praze, v Ostravě a v Brně bohatě, mnohonásobně vrátilo. Nemluvě o zviditelnění republiky a delších efektech. Kromě toho, na konci roku 2006 zůstalo ve státní kase v rezervách 156 mld. Kč (jen v letech 2005 a 2006, kdy jsem byl premiérem, se vytvořily rozpočtové rezervy cca 110 mld. Kč). Bylo tedy možné použít i malý zlomek z těchto rezerv na výstavbu těchto sportovišť. Topolánkové, Kalouskové a další reprezentanti pravice však považovali, a asi dodnes jejich následovníci ve stranách české pravice považují, sport za víceméně privátní záležitost každého. Chceš sportovat, tak si to zaplať… Chceš fotbalový stadion, tak si to zaplať.

To ovšem v českých podmínkách, kde největší potenciální sponzoři – firmy odvádějí do zahraničí každoročně i přes 300 mld. Kč dividend, je prakticky nemožné. Český národní kapitál není tak silný, aby sponzorsky utáhl fotbal, hokej, další sporty, kulturu, sociální oblast atd., atd. Kromě toho, trh reklamy není stále tak rozsáhlý jako je tomu v zahraničí. V důsledku mj. technického stavu většiny českých fotbalových stadionů i návštěvnost nejvyšší ligové fotbalové soutěže negeneruje dostatečné výnosy ze vstupného. Prostě naše ligové fotbalové kluby nejsou ve stejné situaci jako ty v Anglii, v Německu, ve Španělsku, v Itálii či ve Francii.

Ale i například Stade de France, tedy národní fotbalový stadion v Paříži, byl vybudován zčásti také ze státních peněz.

Jsem rád, že současná vláda se na sport dívá jinak než pravicové vlády v letech 2007 – 2013. O podpoře sportu se jen nemluví a zdá se, že připravovaná činnost Národní sportovní agentury v čele s panem Hniličkou bude českému sportu velmi nápomocná.

Takže jinak řečeno, kdyby se po volbách v roce 2006 podařilo vytvořit jinou vládu (sněmovní volby v červnu 2006 přitom dopadly remízou sto ona sto mandátů levice a pravice), nežli vládu Topolánka, Dalíka, Melčáka, Pohanky a Kalouska, mohli bychom dnes na Národním fotbalovém stadionu hrát. Voliči (ale i sportovní novináři) si musí uvědomit, koho ve volbách volí a o co to pro jejich život znamená. Stejně tak fotbaloví reprezentanti mohou s nadšením volit pravicové strany, které jim slibují nižší zdanění, ale fotbalové stadiony budou stále ve stavu technického polorozpadu (až na výjimky stadionů pražské Slavie a možná i Sparty)…