Katalyzátor koronavirus

Kdo byl latentní socialista, Covid z něj udělal reálného,“ napsal na Facebook historik Jan Frank, kolega z České společnosti pro civilizační studia. Honza je beznadějný promořovač, ale má skvělé postřehy.

Petr Hampl | foto: © Centrální informační agentura, z. s. (CIA) – © Radek Velička

Pregnantněji by to šlo vyjádřit asi takto. Existuje větší než malá skupina lidí, kteří v 90. letech podporovali Václava Klause a jeho privatizační program, později si však začali klást stále více otázek. Ani tak nad jednotlivými kroky, ale nad celou filosofií zaměřenou na zisk a lidský egoismus. V následujících desetiletích viděli, že slibované přínosy se buď nedostavily nebo byly krátkodobé a postupně střízlivěli.

Koronavirová krize byla poslední kapkou. Dnes mají pocit, že „stará poctivá pravice“ není schopna ani elementární ohleduplnosti či sebekázně, a co hůře, není ani schopna pochopit, že by mohla nastat situace, kdy by ohleduplnost mohla být prospěšná. Slyší výroky bojovníků za minimální stát, podle nichž „lidský život nesmí být fetišizován“ a není problém obětovat desetitisíce spoluobčanů. A čemu? Nikoliv ekonomickému růstu, ale velmi nejisté možnosti, že by to snad ekonomický růst mohlo přinést. A vidí, jak si „stará poctivá pravice“ najednou rozumí s extrémní levicí. Pochyby, které se dlouho hromadily, jsou najednou venku. Bývalí pravičáci se s pravicí rozešli.

Jenže katalyzátor zapůsobil taky na druhou stranu. Třeba od myslitelů z okruhu Institutu Václava Klause, kde bylo dříve možné slyšet kritiku otevřených hranic nebo dokonce výpady proti „velkopodnikatelům“ (rozuměj korporacím) už nic podobného neslyšíme. Stejně tak neslyšíme obhajobu národního státu. Místo toho byla oprášena dichotomie jedinec – stát.

To neznamená, že by lidé ztráceli ideály – svobodu, nezávislost, lidskou sounáležitost a národ. Ztratili ale víru, že určitá ideologie vede k naplnění těch ideálů.

„Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni, že jsou obdařeni svým Stvořitelem určitými nezcizitelnými právy, že mezi tato práva náleží život, svoboda a sledování osobního štěstí. Že k zajištění těchto práv se ustanovují mezi lidmi vlády, odvozující svoje oprávněné pravomoci ze souhlasu těch, jimž vládnou. Že kdykoliv počne být některá vláda těmto cílům na překážku, má lid právo ji změnit nebo zrušit a ustanovit vládu novou.“ Tak to říká americká deklarace nezávislosti, asi nejdokonalejší vyjádření západních ideálů svobody a demokracie. Pravice je chápána jako nejlepší naplnění těch ideálů. Jenže když se podíváte pozorněji, všimnete si několik rozdílů.

  • Místo „práva na život, svobody a sledování osobního štěstí“ se do centra dostal majetek. Ochrana soukromého vlastnictví přitom v deklaraci není vůbec zmíněna! Je to jen nástroj, který má pomoci chránit osobní svobodu. Nic víc, nic míň.
  • Místo ideálu, podle nějž vláda podléhá občanům, je prosazován jiný ideál. Podle něj je každý vládní zásah špatný. Vláda už najednou nemá být kontrolována, nýbrž zmenšována.
  • Pravicové myšlení ignoruje, že jsou situace jako války, povodně a epidemie, kdy jedinec z principu nemůže obstát sám, a kdy stát nemůže být nahrazen ani žádným dobrovolným sdružením.
  • Takové myšlení naprosto naivně předpokládá, že když občané nepoužijí sílu státu proti korporacím, že korporace budou tak férové a nepoužijí sílu státu proti nim. A to navzdory tomu, že tento naivní předpoklad byl vyvrácen reálným životem.
  • A konečně – takové myšlení předpokládá, že pokud se vás rozhodne zotročit nebo zničit nějaká komerční organizace, je to méně špatné, než kdyby se toho dopustil stát.

A tady dochází na slova Jana Franka. Mnozí opravdu stojí v údivu: Jak jsem tohle mohl podporovat? Jak jsem tomu mohl věřit? Z latentních ne-pravičáků se stávají ne-pravičáci otevření.

Jenže co horšího. Nejde jen o morálku. Ono to nefunguje ani ekonomicky a z principu fungovat nemůže.

Vezměme modelovou situaci. Máme člověka, který se zabývá nějakou úplně zbytečnou věcí. Třeba chce šít boty v městečku, kde už jsou tři ševci, přičemž náš člověk není ani lepší ani levnější. Nevydělá si tedy, a neviditelná ruka trhu jej přinutí, aby se přeškolil na hospodského. Což je ku prospěchu všem, protože hospoda chyběla. Pravice má pravdu, že je důležité, aby do toho žádná vláda nezasahovala a aby lidem neplánovala jejich životy. Každý vládní zásah povede k podpoře příživníků, a k tomu, že obec jako celek zchudne (protože lidé budou dělat něco zbytečného). Jasným a správným závěrem také je, že daně mají být jen úplně minimální.

enže jsou i jiné modelové situace. Máme obrovskou byrokratickou organizaci, která zaměstnává naprosto většinou obyvatel (nebo jsou jejími sub-dodavateli). Nejvíce výhod má ten, kdo sedí v představenstvu, nejméně ten, kdo pracuje na základní úrovni. Kdo je hodně šikovný a má hodně ostré lokty, ten vyšplhá nahoru a nahradí svého šéfa. Žádná hodnota pro celek tím nevzniká. Naopak jsou destruovány vztahy a mizí předpoklady pro efektivní spolupráci. Pravice v takových případech přechází na darwinistické ospravedlnění. Cílem ekonomické směny má být vyvýšení nejlepších a likvidace nejslabších.

A pak je ještě třetí model. Člověk pracuje v organizace, kde – pokud se chce dostat nahoru, nestačí vystrnadit svého šéfa, ale musí poškodit další lidi. Přinutit dělníky pracovat za nižší mzdu. Nebo zorganizovat reklamní kampaň, která lidi přesvědčí, aby se zadlužili kvůli něčemu, co nepotřebují. Nejen, že nevzniká hodnota, ale ekonomický úspěch působí škodu.

Jednou z podmínek racionální ekonomické a daňové politiky je schopnost rozlišovat mezi takovými situacemi. Jenže toho není současná podoba pravicového myšlení schopna. Zná pouze jediné měřítko užitečnosti – ziskovost. Komu jsou ostatní ochotni více platit, ten je užitečnější. Majitel exekutorské firmy nebo ředitel banky je tedy pro společnost stejně nenahraditelný jako 10 zdravotních sester. To už není jenom amorální. To je komické.

Pravicová odpověď bude znít, že v jakémsi ideálním světě by trh zajistil, že mzda zdravotní sestry bude vyšší než odměna bankéře. Proč k tomu nikdy nedojde? To ukázal už v roce 1912 konzervativní ekonom Joseph Schumpeter. Ty grafy nabídky a poptávky, to není výpověď o skutečném světě! Ty grafy pouze ukazují, jakým směrem by se veličiny pohybovaly, kdyby na ně nepůsobilo nic jiného. Jinými slovy, kdyby nehrály roli moc, velké peníze a reklama, potom by mzda zdravotních sester postupně stoupala a mzda bankéřů postupně klesala.

Nejde jen o úplně chybný společenský model a úplně chybný ekonomický model. Každá teorie může být vylepšena. Jenže pokud se lidé pouze navzájem ujišťují, že jsou bezchybní a pokud jsou fascinováni vlastní dokonalostí, nedosáhnou ničeho. Margareth Thatcherová doufala, že zkrotí korporace tím, že si obyčejní lidé nakoupí jejich akcie. Skončilo to debaklem, ale aspoň se pokusila. Dnešní pravice se už ani nepokouší najít něco nového.

Aby nedošlo k mýlce. Neznamená to vzkříšení té levice, jejíž vládnutí spočívá v tom, že na lidi a podniky uvalí zničující daně, a ty peníze potom rozmařile rozhází. Ani vzkříšení konceptů, které podporují zahalečství a příživnictví. A už vůbec ne tzv. moderní levice – tedy sdružení anticivilizačních extrémistů, kteří se snaží zničit životy a svobody normálních lidí.

Také to nic nemění na tom, že Václav Klaus a lidé kolem něho zůstávají úctyhodnými osobami, které už od 90. let vedly boj proti havlistům, neomarxistům a bruselské byrokracii, projevily značnou statečnost, a některé z nich zaplatily významnou cenu – i když to není cena zdaleka srovnatelná s tím, jakou platí nezávislí vlastenci. Ani na tom, že od něj nadále slýcháme velmi moudré věci, i když bez možnosti je naplnit (protože jsou v rozporu s liberálním pohledem na národní hospodářství).

Změnilo se ale to, že definitivně skončil sen o návratu pravice. V době, kdy Viktor Orbán vedl kampaň proti nadnárodním strukturám a korporacím, česká pravice prosazovala „standardní kapitalismus.“ Dnes by bylo obtížné s takovou nabídkou překročit tříprocentní hranici pro vyplacení státního příspěvku. A je to dobře. Když nemají rozum profesionální filosofové a ekonomové, mají ho normální lidé.

Václav Klaus starší si před časem povzdechl, že nevidí žádnou významnou poptávku po skutečné pravici. Bylo to správné zjištění. Trikolora se nakonec možná do parlamentu dostane, ale bude to díky národoveckému ethosu. Pravicovost je spíš na překážku.

Reklama: