Jaký dopad by mělo omezení volebního práva na státní finance?

Rozšířený mýtus říká, že státní zadlužování je výsledkem všeobecného volebního práva. Kdyby nemohli volit chudí, státy by přestaly vynakládat peníze na sociální výdaje a hospodaření by bylo stabilní. Tato legenda je opakována tak často, že ji mnozí začali přijímat jako samozřejmost. Přitom jen málokdy narazíme na tak strašnou pitomost.

Petr Hampl | foto: © Centrální informační agentura, z. s. (CIA) – © Radek Velička

Stačí připomenout zkušenost z historie. Dokud o státních financích rozhodovali sami panovníci (nebo se museli ohlížet pouze na úzkou vrstvu šlechty), bylo státní hospodaření naprosto katastrofální, a to i v porovnání s nejhoršími dnešními případy. Vyhlašování státních bankrotů bylo minimálně stejně časté jako jsou dnes hospodářské krize.

Sice se neutrácelo za sociální výdaje, ale o to víc stála zbytečná válečná tažení. A ty okázalé výdaje panovníků! Dokážete si představit, že by výdaje na parádění jedné z králových milenek dosahovaly desítek procent státního rozpočtu? To je dnes myslitelné leda tak v nejhorších afrických státech.

Navíc tomu bylo tak, že sociální politika a státní sociální výdaje byly zavedeny ještě v dobách, kdy dělníci žádné volební právo neměli. To jim bylo přiděleno až o pár generací později.

Ale nejde jen o dějiny. Stoupenci názoru, že volební právo má být omezeno, totiž vycházejí ze dvou chybných předpokladů.

  • Stát prý neutrácí za nic jiného než podpory chudým lidem. To je nesmyslné na první pohled.
  • Korporace prý působí jen zanedbatelné škody. (Tady musíme připomenout, kolik peněz ty korporace každý rok z České republiky odvezou. Oficiální čísla hovoří o 300 miliardách korun, realistické odhady jsou někde kolem bilionu. To je výrazně víc než veškeré sociální výdaje. Jenže ty korporace využívají místní infrastrukturu, školství, zdravotnictví, bezpečnost, justici a spoustu dalšího. To je zapotřebí obnovovat, k čemuž by měly sloužit ty zisky. Jenže zisky jsou vyváženy a doplácet musí čeští daňoví poplatníci.)

Pokud by volili jenom ti nejbohatší, budou to lidé pracující pro tyto nadnárodní struktury. Tedy lidé, kteří jsou hodnoceni podle toho, jak rychle se zemi podaří vysát.

A pak je tu ještě záležitost psychologická. Co odlišuje opravdu bohaté lidi od chudších? Ano, velmi často to jsou bohatí rodiče. Často to jsou i výkonnější mozky. Ve všech případech je to štěstí, protože když vám nepomůže i náhoda, jsou všechny předpoklady k ničemu. Ale naprostá většina z nich má za sebou i něco nepoctivého. Podivné státní zakázky, velké daňové úniky, ilegální zaměstnávání cizinců, okrádání vlastních zaměstnanců a další vypečenosti. Najdou se mezi nimi i opravdu poctiví lidé (sám znám minimálně dva, kteří tak působí), ale rozhodně jsou v zoufalé menšině.

On by si tak nejspíš počínal na jejich místě každý. Jenže když se něčeho opravdu dopustíte, změní vás to. Je to něco jiného, než o té možnosti vědět.

Pokud by tedy volili pouze bohatí, znamenalo by to mít voliče, kteří budou přemýšlet o jediném – jak najít další díru v rozpočtu, co ještě ukrást, jakou zakázku si ještě přidělit. A těch pár poctivých by nepřevážilo.

Jsou tedy všechny důvody předpokládat, že omezením volebního práva by se státní hospodaření významně zhoršilo. Snad by pomohlo jen to, že ono na voličích stejně nezáleží.