Maďaři nejsou Britové východu. V EU hrají své hry a s Němci jsou kámoši

Visegrádská skupina není pevná v kramflecích. Rakousko ji rozhodně neposílí. Mediálně milovaný kancléř Kurz je – hlavně právě vůči zemím střední Evropy – nejzákeřnějším evropským politikem, třebaže bývá mylně považován za odpůrce federalizované EU.

Tomáš Doležal

Jaroslav Vyleťal reaguje ve svém velmi zajímavém a podnětném komentáři (k náhledu ZDE) na rozhovor, který jsem Parlamentním listům nedávno poskytl (k přečtení ZDE). Vyleťal ve svém příspěvku polemizuje s některými mými – i údajnými – výroky. Rád bych proto uvedl některé záležitosti na pravou míru, jelikož mnohé myšlenky, které jsou mi přisuzovány, nesdílím, ani jsem je takto neformuloval. Kritika nemá být směrována k tíži páně Vyleťala, ale je spíše míněna jako sebekritika. Řečeno jinými slovy, má formulační neobratnost možná vyplynula z logicky omezeného prostoru v onom rozhovoru.

Šup sem s blokační menšinou!

Kolega Vyleťal mi například přisuzuje mylnou představu, že by mezi naše přátele (zřejmě v Evropské unii) mohla patřit Itálie. To netvrdím a ani si to nemyslím. Nejde jen o trvalou platnost bonmotu, že státy nemají přátele, ale pouze své zájmy, nýbrž spíše o kontext rozhovoru. Zmiňoval jsem zde mj. důležitost historických, kulturních a geopoliticko-geografických daností v mezinárodních vztazích, a v tomto smyslu i některé podobnosti mezi našimi a italskými politickými dějinami a politickými systémy. Často právě z těchto důvodů se zde otevírá možnost hlasovacích ad hoc koalic v jednotlivých rezortních radách (ministrů) EU, které rozhodují o závazné evropské legislativě. Tyto rady někdy mohou napomoci ke zformování tzv. blokační menšiny v českém národním zájmu, což se už i několikrát potvrdilo. Existuje samozřejmě mnoho oblastí (nejen ta migrační), kdy jsou české a italské zájmy protichůdné. Jaroslav Vyleťal relativizuje i tezi o italské „ohromné síle a touze udržet vlastní národní existenci a suverenitu“, přičemž píše, že Italům nejde o žádné udržení národní existence. Mea culpa, správnější by bylo říci, že Itálii jde, či může jít, spíše o udržení státní existence ve stávající podobě, kdy hluboké (nejen) severo-jižní politické, volební, ekonomické a sociální rozdělení latentně hrozí implozí určitého typu, a to se všemi potenciálními konsekvencemi. O „italexitu“ nebyla řeč, jakkoli například reálné snahy o měnový italský „euroexit“ vyloučit nelze. Ostatně, už jsou v italském politickém diskursu tzv. na stole.

Aby místo kočáru nepřišel z Vídně mráz

Stejně tak si ani náhodou nemyslím, že by spojencem zemí Visegrádské skupiny – ve smyslu strategického spojenectví – mohlo být Rakousko. Naopak, vícekrát jsem, i na stránkách PL, publikoval myšlenku, že mediálně milovaný kancléř Kurz je zřejmě (hlavně vůči zemím střední Evropy) nejzákeřnějším evropským politikem, třebaže bývá – mylně – považován za nějakého odpůrce federalizované EU s dominancí západoevropských států v čele s Německem. Pokud lze hovořit o česko-rakouském spojenectví, pak opět v ad hoc rovině a snad ještě méně častěji než v „italském“ případě. Ani visegrádské spojenectví nelze ostatně považovat za strategické, neměnné a „na věčné časy“. Argumentem pro takové tvrzení jsou hlavně důvody vyplývající z některých historicko-politických konstant a rozdílných, zejména zahraničněpolitických zájmů jednotlivých aktérů, o nichž správně píše i Jaroslav Vyleťal například v souvislosti s Polskem.

Viktor má pod čepicí

S kolegou Vyleťalem nesouhlasím v názoru, že za jistých podmínek může být prvořadým pretendentem na „EUexit“ Maďarsko. Tvrdím to i při všech sympatiích, které lze oprávněně k současné maďarské vládní politice a Orbánově „národně-konzervativní revoluci“ chovat. Maďarská veřejnost je totiž v drtivé většině, bez ohledu na stranickou či vládně-opoziční afinitu jednoznačně a všechny peripetie vzájemných vztahů Maďarska a EU, prounijní. Ohromně silnou roli zde také hrají historické vazby, čímž mám zejména na mysli dlouhodobé maďarsko-německé „zvláštní vztahy“, projevující se i v silných speciálních politických (i osobních) vazbách Viktora Orbána a Fideszu k alianci CDU/CSU. I proto právě Fidesz, přes veškerá „příkoří“ a snahy o jeho ostrakizaci a vyloučení, zůstává stále členským subjektem Evropské lidové strany a lidovecké, krajně „eurooptimistické“ a federalistické europarlamentní frakce. Fidesz je tam, ač to tak navenek mnohdy nevypadá, v podstatě pod německou ochranou. V opačném případě by totiž už k jeho vyloučení dávno došlo. Děkuji Jaroslavu Vyleťalovi za nesmírně cennou hozenou rukavici a těším se na další debatu s ním. Může se týkat třeba zase právě o geopolitiky středoevropského prostoru, což je téměř nevyčerpatelné – a bohužel často zapomínané – téma.

Reklama: