Za katr se můžete dostat raz dva. Předsudečnou nenávist stíhá policie

Nenávist je dlouhodobá intenzivní emoce stejně jako třeba mít rád. Je cit trestným činem? Může se zavírat i za lásku? Potřebuje ministr vnitra Jan Hamáček paragrafy na to, aby umlčel nepohodlné názory? Čím se teď vlastně lišíme od Číny?

Karla Maříková

Médii proběhla zpráva, že policie a justice nás, české občany, začne sledovat na internetu. Jako odůvodnění slouží údajné množící se nenávistné výroky. Podněcování k vraždění, zabití či fyzickému napadení určitě schvalovat nelze. Jednou z forem, které má policie, a to i z vlastní iniciativy, sledovat, je také problematika předsudečného násilí. Předsudečná nenávist nemusí naplňovat skutkovou podstatu trestného činu, neusiluje o svržení režimu ani o totalitu. Osoba, která se jí však dopouští, však prý svým jednáním šíří strach, štěpí společnost a vyvolává antagonismy.

Náhubek nám nasadili vloni 29. dubna. Taková je tedy výše popsaná definice osoby projevující předsudečnou nenávist v podání ministerstva vnitra. Podivný nový pojem pak už schválila česká vláda (ANO, ČSSD). Podle ministerstva vnitra projevy předsudečné nenávisti označují jednání, které je motivováno nesnášenlivostí a společenskými předsudky vůči určité skupině obyvatel. Označení „předsudečná nenávist“ schválila vláda spolu s výroční zprávou o Extremismu a předsudečné nenávisti za rok 2018 na svém jednání 29. dubna 2019. Tímto náhubkovým pojmem chce vláda regulovat chování a názory lidí a trestat je. Toho, kdo někdy četl Ústavu, určitě napadne otázka, zda zvolený postup není náhodou v rozporu se svobodou projevu a slova, kterou nám zaručuje Listina základních práv a svobod. Nenávist je dlouhodobá intenzivní emoce stejně jako třeba mít rád. Je emoce tedy trestným činem? Ano, či ne? Je nenávist sama o sobě negativním jevem? A lze ji, jako emoci, vůbec racionalizovat? Lze vědomě a cíleně nenávidět? Na tyto otázky není schopen odpovědět ani sám ministr vnitra Jan Hamáček, jak jsme se přesvědčila na ústních interpelacích v Poslanecké sněmovně. Šéf sociálních demokratů je však přesto přesvědčen, že projevy předsudečné nenávisti, pokud naplní skutkovou podstatu trestného činu, trestat musíme. Pokud předsudečná nenávist není trestným činem, jak vůbec může naplňovat podstatu trestného činu?

Karla Maříková je poslankyní Parlamentu ČR. Za hnutí Svoboda a přímá demokracie (SPD) byla zvolena za Karlovarsko, kde také bude v krajských volbách kandidovat na hejtmanku. Ve Sněmovně je mj. členkou výborů pro zdravotnictví a pro životní prostředí

Rozhořčovat se může jen někdo. Je více než evidentní, že pojem předsudečná nenávist byl zaveden záměrně, aby bylo možné perzekuovat a stíhat nesouhlasné názory. Pod takovýto trestný čin šíření nenávisti můžete totiž schovat cokoliv. Stačí, že pod souhlasný či nesouhlasný názor s politikou EU, migrací nebo nynějšími demonstracemi proti rasismu bude někdo psát rozhořčené komentáře. A hned šíříte nenávist. Není to tak dávno, kdy soud řešil příspěvek na Facebooku, v němž zastupitel středočeské Jesenice Martin Lang (ODS) uvedl, že Miloš Zeman je „druhý Hitler a je potřeba podřezat ho jako svini“. Podle rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 8 se však politik trestného činu nedopustil. Kromě přirovnání Zemana k Hitlerovi se také vyjádřil, že poslanci, kteří pro zdanění církevních náhrad zvedli „své ničemné pazoury“, jsou „smradlavá, proradná prasata“. Nelze se ubránit dojmu, že v rozhodnutí „nezávislých soudů“ rezonuje silný politický vliv. Záleží prostě na tom, proti komu jsou slova mířena a kdo je napíše.

Visí nade mnou Damoklův meč. Dovolím si připomenout své nedávné vydávání ke stíhání za příspěvek na Facebooku, kdy jsem poukázala na paradoxy a nesmysly, které přicházejí z Evropské unie. Ve svém příspěvku jsem nevyzývala k žádnému násilí, ani jsme nikoho neurážela, jen jsme se pozastavila nad jedním paradoxem, který opět přišel z EU. Hned poté, co mě jistý komunální politik z Karlovarska udal, mě Hamáčkovo ministerstvo zařadilo ve svých Souhrnných situačních zprávách do kapitoly Projevy extremismu a předsudečné nenávisti. Ministerstvo vnitra tyhle „situační zprávy“ vydává každé čtvrtletí. Podle policie jsem se prý dopustila trestného činu šíření nenávisti a hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob. Poslanecká sněmovna mě sice policii nevydala, ale po skončení mého poslancování může být trestní řízení proti mně obnoveno. Tato perzekuce je následek politiky, která chce trestat jiný názor. Existuje pro ni jen jeden správný, což je ten souhlasný s Evropskou unií. Zmíněná politika rozděluje společnost na ty, kteří nesouhlasí s politikou EU, jsou hanlivě označováni a je na ně pořádán hon, a na ty, kteří souhlasí a myslí si, že jen ten jejich názor je správný a žádný jiný nechtějí připustit. Žijeme v době korektnosti, kdy je nenávistný kde jaký kritický výrok, a to i ten, který je podložen fakty, ale „korektní“ společnosti se nehodí. Je tedy třeba jej umlčet a zničit. Omezením diskuze, cenzurou a potíráním nepohodlných názorů vzniká teprve ta pravá nenávist, která rozděluje společnost. Pokud bude omezena diskuze, tak vše bude mít naprosto opačný efekt: názorové proudy ve společnosti se vyhrotí. Bylo by naivní myslet si, že perzekucí zavřete části společnosti ústa.

Ústavní soud promlouvá. Sám Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že každý názor, stanovisko nebo kritika je, vzhledem k významu svobody projevu podle čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, zásadně přípustným; omezení svobody projevu je proto výjimkou, kterou je nutno interpretovat restriktivně a lze ji ospravedlnit jen kvalifikovanými okolnostmi. Co největší bohatost diskuze o věcech veřejných by měla být státní mocí regulována jen v míře nezbytně nutné, jak vyplývá z čl. 17 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Současně tím stát akceptuje, že jeho mocenský zásah do svobody projevu by měl přijít subsidiárně, tedy pouze tehdy, pokud nelze škodu napravit jinak. Škodu lze napravit jinak než zásahem státu, například užitím možností k oponování kontroverzním a zavádějícím názorům. Tak lze často minimalizovat škodlivý následek sporných výroků mnohem efektivněji, než cestou trestního stíhání.

Začíná se zvolna, pak se utahují šrouby. Kritizujeme Čínu, která údajně filtruje a maže stránky na internetu nebo výrazy zpochybňující režim a lidé tam prý jsou za projevy na internetu zavíráni, ale v naší zemi se děje totéž. Krok za krokem směřujeme k totalitě stíháním lidí na internetu za nesouhlasné projevy k migrační politice EU a říkáme tomu předsudečná nenávist. Je to jako s omezováním lidských práv totalitními režimy. Začíná se pozvolna, pak se utahují šrouby. Mazání a stíhání názorů se pak ještě musí podpořit a to nejlépe zvláštním zákonem nebo exemplárním případem, podle kterého bychom mohli soudit další případy. Je to však právě cenzura, omezování diskuze, politická korektnost, která v lidech podněcuje agresivitu. Čím více se budou lidem nasazovat náhubky, tím více polaritní názory budou ve společnosti gradovat a budou ji rozdělovat. Kdože to v zemích českých šíří nenávist? Jsou to ti, kteří místo otevřené diskuze a oponování chtějí společnost perzekuovat a zavádět totalitní praktiky. Kdyby vláda a politici nejednali proti vůli lidu, tak by lidé neměli potřebu se emotivně vyjadřovat na sociálních sítích. Jejich výroky jsou spíše voláním o pomoc, že směřujeme někam, kde si společnost nepřeje být. Lidé nemají možnost se vyjádřit ani v referendu o vystoupení z EU, která se chová k členským státům autoritářsky. Teď jim chceme navíc vzít i možnost vyjádřit se? Takhle tedy vypadá svoboda pod vládou hnutí ANO a ČSSD.

Reklama: