Co se to děje za našimi hranicemi? Už zase jsme vzkřísili sebekritiku a kolektivní vinu

Tisíce jiných tlak okolí nutil k pokrytectví. Už zase se podepisují rezoluce podporující kriminální činy. Paradoxně to tehdy ani dnes nebyl tlak zákona nebo státu, ale společenský tlak menšiny poblouzněných, jimž většina v údivu paralyzovaná nedokázala říct hlasité ‚ne‘.

Daniela Kovářová

Říkala jsem si, že některé hrůzy se už nikdy v budoucnu nebudou opakovat. A dnes je vidím na obrazovce a vyskakují na mě ze zpráv.

Wales provede sebekritický audit soch a ty, co jím neprojdou, budou popraveny a objeví se na seznamu těch, jejichž jména se nesmějí vyslovit. Odmyslím-li si protiprávnost takového činu, poškozujícího cizí majetek, a sochařova práva, je efekt stejně nicotný jako vyjmout fotku příbuzného z rodinného alba. Příbuzným zůstane stejně, a mazání historie je možná efektní, ale málokdy efektivní. Dříve či později se stejně kolo dějin otočí na opačnou stranu, a každá revoluce krutě dopadne na své děti.

Proč ale se omlouvat za historii? Cožpak jsme ji my současníci zavinili? Budeme chtít omluvu po Rakušanech za Františka Josefa a po Němcích za světové války? Pak brzy zjistíme, že naši předkové kašlali na lidská práva a poddanství zrušili příliš pozdě, neb podle současného práva nemělo být vůbec zavedeno. Proč najednou mlčí obvyklí obhájci všech možných a nemožných lidských práv? Proč nepodpoří současníky, jež podle práva není za co trestat? My živí jsme přece s otroky neobchodovali. Vy ani já jsme odnikud původní obyvatele nevyháněli.

Nebudu poklekat jenom proto, že to dělají v Americe. Neomluvím se za něco, co jsem sama nezpůsobila. Ani vy, občané, čtenáři, přátelé, Češi, se kát za otroctví nemusíte.

Reklama: