K čemu je dobré MeToo

Když se před třemi lety objevilo MeToo a v Americe kvůli němu padaly hlavy z vysokých postů, muži páchali sebevraždy a herce vystřihovali z filmů, krčili jsme rameny a usmívali se nad tou zahraniční hysterií.

Daniela Kovářová

Česká verze MeToo totiž nesla jiný nádech. V minulých dnech promluvilo o sexuálním obtěžování pětatřicet známých i neznámých žen a jejich zpovědi odkryly mnohem zajímavější poklady než osahávání staré půlstoletí. Zastavte se a všechny ty zpovědi si pozorně prostudujte. Spatříte mozaiku vzpomínek a větších či menších osobních traumat na škále pocitů neslušné – nepříjemné – hnusné – nesnesitelné – poznamenalo do konce života. Na konci četby pochopíte, že o sexuální obtěžování vlastně nejde. Zpovědi odhalí dvě podstatnější tabu: otázku hranic, a jak se vyrovnat s tím, co se nám stane.

Věčná definice hranic

Celý život se učíme, nastavujeme vlastní hranice a ostatní lidé se pokoušejí je ilegálně překračovat. Jak blízko sebe snesete cizího člověka? Metr a půl? Metr? Osmdesát centimetrů? Každý z nás to má jinak. Co uděláte, když se k vám cizí či nesympatický člověk přiblíží hodně blízko? Ustoupíte o krok, pak o další? Řeknete mu nakonec, že jeho blízkost je vám nepříjemná? Vydržíte to nepříjemno, či skončíte rozhovor a vzdálíte se? Hranice není pevná jednou provždy, ani neplatí pro všechny lidi stejně. Co dovolíme nejlepší kamarádce, to je nepřijatelné u cizího. Co je nám milé od jednoho, to nás irituje u druhého. Co nám vadilo kdysi, nám dnes už dávno nemusí vadit. Anebo naopak. Vyplatí se být ostražitý a dávat pozor, jak reaguje okolí na nás, a podle vlastních hranic reagovat na ně. Žijeme ve společnosti, nikoliv o samotě, a každou minutu vstupujeme do interakce s jinými lidmi. Proto nelze žádnou událost vytrhnout z kontextu a posoudit bez souvislostí. Kdo nechápe tuto zákonitost, kdo odmítá pochopit, že i sám působí na ostatní, toho svět dříve či později nemile překvapí.

Hnutí podporující emancipaci žen po desetiletí vysvětluje, že ženy mají právo říci NE, vyslovit svůj názor a ohradit se, když se jim děje něco nepříjemného. To ovšem neplatí jenom pro ženy, ale týká se všech lidí na tomto světě. Jenomže vědět, že mohu, že mám právo, není totéž jako být schopen hranice nastavit. Je výhodou, pokud se člověk dokáže poučit, pokud se umí ohradit a je schopen své hranice pevně stanovit a dodržovat. Naopak ztracen je v jistém smyslu každý, kdo to nedokáže, nicméně nastavování hranic je součástí asertivity, již lze trénovat, což je potěšitelné pro každého, kdo má zájem na sobě zapracovat.

Co nás nezabije a co posílí

A teď k tomu druhému závěru, jež je zřejmý ze všech zpovědí zveřejněných v posledních třech letech u nás i v zahraničí. Každý z nás se ve svém životě setkává s nemilou událostí, s obhroublostí, s urážkou, s nespravedlností, s osočením, drcnutím, brutalitou, s ránou pod pás, s pohlavkem, s napadením, patrně proto, že totéž sám občas způsobuje. „Zpíváš falešně,“ řekl mé sestře učitel hudební výchovy v šesté třídě, a ona už od té doby nezazpívala. Kamarád čtyřicet let úkorně v duši nese vzpomínku na nespravedlivé zatčení. Před mým očima nedávno dobře oblečený pán vrazil do drobné paní, a ona se ještě po hodině v mé náruči klepala neschopna vstát a jít domů. Někdo tu událost lehce přejde a za dvě minuty o ní neví. Jiného zasáhne na několik dní. A pokud se sejde hrubost se špatnou dobou (například v dospívání či ve slabosti) nebo s nevhodným duševním rozpoložením či křehkou duší, může i drobná nespravedlnost způsobit člověku šrám, který si ponese hodně dlouho, a možná bez dobré terapie po celý život. To ovšem nevyřeší žádná systémová změna, zákon či sebelepší výchovná kampaň. Dotčený možná sní o světě, v němž nikdo nikomu od dětství neublíží, ale to přání je nesplnitelné. Autoři sci-fi příběhů podobné světy v literatuře i ve filmu mnohokrát zpodobnili. Kdo nevěří, nechť si pustí Minority Report (2002) nebo Dárce (2014), aby poznal, že ani sterilní svět bez ústrků a bez křivd svým obyvatelům štěstí nepřinese. Společnost nejspíš nemůže usnout na vavřínech konstatováním, že naše země je nejslušnější a nejbezpečnější ze všech historických dob. Než veřejně hanět mužské pokolení, obvinit po letech bez soudu a bez důkazů, je třeba mluvit o potřebě vlastních hranic, o jejich zvědomování a o schopnosti postavit se nepříjemnému. A kdo toho tehdy či dnes nebyl schopen, tomu nabídnout hojivé nástroje, aby následky životních karambolů nemusel vláčet celý život.

Proto jsem ráda, že všechny ty ženy o svých zážitcích promluvily. Ne kvůli sexuálnímu obtěžování, ale protože pomohou otevřít oči nám všem.


Psáno pro MFDnes | Zdroj.

Reklama: