Autocenzura – zase se bojíme říkat, co si myslíme?

Zaujal mne článek na serveru Echo24 s názvem Spojené státy pod vlivem autocenzury, Dvě třetiny Američanů se bojí říkat, co si myslí. A jak je to u nás? Co TY? Nemáš strach říct svůj názor, který je odlišný od mainstreamu???

Jan Dočekal

Píšu to nerad, ale začínám v souvislosti se zmíněným článkem vidět několik paralel. Začnu zeširoka. Mladším ročníkům připomínám, že tenkrát ještě neexistoval internet ani mobilní telefony a v závorkách vysvětluji souvislosti.

Jsem pamětník. Vládu jedné strany jsem zažil. Za dob totality jsme čerpali informace převážně z tištěné Mladé Fronty a Rudého Práva. Dalším informačním kanálem bylo vysílání jednoho televizního kanálu ČT (ano, vím, později byl i druhý program). Ti zvědavější se občas něco zajímavého doslechli na vlnách rádia Svobodná Evropa. Nicméně kromě zarytých komunistů celý národ věděl, že se těm zprávám prostě nedá věřit. V oblíbeném periodiku Večerní Praha byla jedinou věrohodnou rubrikou Černá kronika, kde se popisovaly hrdinské činy požárníků (tak se tenkrát říkalo hasičům) zachraňujících koťátka a vyprošťujících důchodce ze zaseklých výtahů.

Ale z5 k meritu věci: VŠICHNI věděli, že ty zprávy jsou napůl přímo lživé a v lepším případě se jedná o polopravdy prezentované tak, aby ukazovaly KSČ a východní blok v čele se SSSR v maximálně pozitivním světle. Na vině čehokoliv byl vždy zlý imperialista, který ubohé pracující vykořisťoval, drze si přivlastňoval tzv. „nadhodnotu“ (to byl reálný ekonomický termín o kterém se přednášelo na školách). Tábor Míru (= země Varšavské smlouvy) byl vždy příkladem světové mírové spolupráce a naopak vrazi z Wall Streetu jsou největší darebáci, rozmisťují všude rakety a za všechno můžou.

Všeobecné vtloukání vládnoucí ideologie do hlav začínalo od školek a trvalo po celý život.

Ve školách se učila Občanská výchova
Bylo téměř povinné členství v Jiskřičkách (základní škola), pak v SSM (Socialistický svaz mládeže), ……
V armádě byli politruci (političtí komisaři), kteří měli za úkol dbát o politickou uvědomělost vojáků.
Na všech VŠ se učila jako povinný předmět Historie Marxismu-Leninismu a pro kluky byla povinná vojenská katedra
Pro přežití v práci se vyžadovalo členství v ROH atd. atd.

Vsuvka: Na ČVUT jsme měli na vojenské katedře asi 160cm vysokou gumu (lampasáka = důstojníka), který na nás s oblibou řval: „Když jseš blbej, tak si pořiď notes! Já mám dva!“

Prostě výmaz mozků od narození do smrti.

Tato rakovina prorůstala napříč celou společností:

Učitelé učili věci o kterých sami věděli, že jsou lží a nejsou založené na skutečnostech.
Novináři psali články, které museli „přizpůsobit“, aby vyhovovaly režimnímu názoru
Redaktoři natáčeli zprávy víceméně jen o tom kdo kde kdy překročil plán pětiletky a jaký si dal závazek (plnění se nikdy nekontrolovalo)
Hudebníci si upravovali texty písní, aby jim je někdo schválil (mohu uvést třeba příklad kapely Progress2, která měla v jedné písni text: „Nám vládne král, má jméno heroin“ – ale na oficiálně vydaném LP místo toho zpívali: „Á Á É Ó – Á É Ó E Ó Í“)
atd., atd.

Zajímavé na tom je především to, že v 70. a 80. letech to všechno fungovalo tak nějak samo o sobě. Sice zde existoval třeba ÚTI (Úřad pro tisk a informace = cenzurní orgán KSČ vzniklý již v roce 1968), ale ten měl minimum práce. Zafungovala totiž AUTOCENZURA. Každý věděl, že když vyjádří jiný názor, než je ten oficiální, tak bude mít problémy:
– zavřou ho
– nepojede na dovolenou
– nedostane rekreaci
– jeho děti se nedostanou na školu
– vyhodí jej z práce
– bude mít zaražený profesní postup
– nedostane služební byt, poukaz na auto
– bude donucen k emigraci
možností, jak potrestat neposlušného občana, měl režim celou řadu.

Ostatně z této doby též pochází okřídlené tvrzení, že zákon sice zaručuje svobodu projevu, ale nezaručuje již svobodu po projevu.

Takže reálný stav byl, že něco se tvrdilo oficiálně, každý se přitom tvářil, že tomu naprosto věří, ale zároveň všichni věděli, že to je blbost. Taková schizofrenie. Ale navenek každý kýval na každou zdravici KSČ, chodil do prvomájových průvodů, podepisoval petice, Antichartu (i když Chartu neviděl ani z rychlíku), …. Všichni soudní lidé tenkrát záviděli zemím, kde bylo možné pronést svůj názor (byť sebehloupější) svobodně, veřejně, bez jakýchkoliv následků – mimo toho, že autor výroku bude na ostatní působit jako hlupák. Takovým vzorem svobody pro nás byl celý západní svět a především Amerika.


Pak následovala Sametová revoluce a svobodná 90 léta. Mysllím, že tenkrát to bylo jediné období v novodobých českých dějinách, kdy opravdu vládla svoboda projevu. Vzpomeňme na texty kapely Orlík, na Českou Sodu, Sládkovy projevy atd. To vše bylo možné a nikomu to nevadilo. Každý si mohl říkat co chtěl a maximálně udělal blbce sám ze sebe. Zaměstnavatele vůbec nezajímaly společenské názory zaměstnanců, jediným měřítkem pro vykonávání práce byla kvalifikace a výkonnost, nebyly žádné kvóty na nic, do ničeho nekecal Brusel, byli jsme svobodnou sebevědomou demokracií v centru Evropy.


Střih – jsme v současnosti.

Jsme v zajetí rasové, genderové, LGBT a dalších korektností. Každý se bojí, aby někoho neurazil, aby nebyl ostrakizován. Opět si něco jiného myslíme a něco jiného se odvážíme vyslovit. Historie se opakuje. Opět je v nás AUTOCENZURA. Zdráháme se dát „lajk“ nějakému názoru v diskuzi. Válcují nás různé #meetoo, #blm a jiné aktivity, se kterými zhusta nesouhlasíme, ale tento nesouhlas se bojíme vyslovit. Facebook nás banuje i za napsání jména Tommy Robinson. Přestává platit svoboda slova, svoboda projevu. Nadnárodní monopoly jsou zjevně svými pravidly nadřazeny ústavě ČR, která svobodu projevu garantuje. Lidé si zakládají profily na vk.com, aby tomu unikli. Lidé v korporátech se bojí cokoliv nekorektního napsat na svůj profil.

Historická paměť se přepisuje pomalu. V bývalém východním bloku (protože to známe a pamatujeme) jsme vůči těmto aktivitám zatím více imunní než ve zbytku světa. To ale nebude platit pořád. Levičácké nadšení prostupující celým současným vzdělávacím systémem nakonec udusí i přetrvávající zdravou skepsi, kterou lidé v ČR mají.

Ostatně vnímám to již nyní při debatách s nejrůznějšími eurohujery. Jsou pro svoji myšlenku zapálení stejně jako svazáci v 50 letech. Obávám se, že mladá generace nedokáže odolávat vymývání mozků, které je neuvěřitelně podobné tomu komunistickému. Vždyť přece na každém rohu je cedule „financováno z rozpočtu EU“ a nikde se již neříká, že podmínkou přidělení jakékoliv dotace je povinná podpora propagace Bruselu. Nedivím se jim – i já byl kdysi nadšený svazák s vymletým mozkem.

Nezbývá než doufat, že z toho současní zastánci všeobjímající korektnosti a proevropského „hajlování“ vyrostou stejně jako já, bývalý vysoký funkcionář SSM.

Reklama: