Ředitel ČT Jiří Balvín zmlácen redaktory ČT v čele s Markem Wollnerem

Znovu otevírám knihu „Nebudu mlčet!, kterou jsem napsala před 16 lety. Uslyšíte, jak se s tzv. televizní krizí vypořádala tehdejší poslanecká sněmovna a její šéf a předseda ODS Václav Klaus. Jak si možná vzpomenete, prozatímním ředitelem byl zvolen Jiří Balvín. Toho posléze podle dobového tisku měli zmlátit redaktoři ČT v čele s Markem Wollnerem.

Jana Bobošíková | foto: archív autroky

Parlament, který si nevěděl s celou situací rady, přistoupil k neobvyklému rozhodnutí, a sice že svého kandidáta na ředitele České televize po Jiřím Hodačovi může navrhnout každý z 200 poslanců. Padla celá řada jmen, mezi nimi také Jiří Balvín, který pracoval v České televizi spoustu let a momentálně působil na NOVĚ. Zvláštní bylo, že v českém parlamentu se po tom všem flagrantním porušování práva našel jenom jeden jediný poslanec, který měl odvahu navrhnout mě, a to jaksi všem navzdory. Byla to Kateřina Dostálová z ODS, která si tím způsobila značné problémy. V klubu ODS na ni řvali, Václav Klaus proti ní velmi ostře vystoupil, snad se na mě nebude zlobit, když prozradím, že ji dohnali až k slzám. Přesto mě na ředitelku České televize navrhla, i když jsme obě věděly, že žádné šance na zvolení nemám. Ale o to nešlo. Šlo o to, abych dostala příležitost promluvit v přímém přenosu před občany České republiky a vysvětlila jim svůj pohled na tak zvanou televizní krizi. V tehdejší atmosféře to chtělo velkou statečnost, aby bylo vysloveno moje jméno, a Kateřina ji v sobě našla. Za to si jí nikdy nepřestanu vážit.

Spousta lidí si myslela a dodnes i myslí, že ODS byla na straně vedení České televize, tedy na straně zákona, práva a pořádku. Opak byl pravdou. Nevraživost k mé osobě, licoměrnost a populistická obava před vzbouřenci zašla tak daleko, že ODS přijala usnesení, ve kterém se ode mě distancuje, což bylo velmi kuriózní, protože jsem s touto stranou neměla nikdy nic společného – jen jsem chvíli dělala Václavu Klausovi poradkyni. Dokonce mi navrhli, že když se svým projevem ve sněmovně nevystoupím, tak se distancovat nebudou. Měla to být odměna za mlčení. Horší a naivnější obchod mi nikdo nenabídl.

A tak jsem před poslanci se svou vizí řízení České televize vystoupila, ačkoliv jsem věděla, že šanci nemám. Televizní krize totiž prosvištěla napříč všemi stranami a našlo se jen málo poslanců, kteří by neměli máslo na hlavě. A tak zvítězil Jiří Balvín, na kterém se jakožto nejméně bolestné volbě politici dohodli.

Lavina protizákonných kroků se valila dál. Podle našich zákonů se nesmí vyplácet mzdy stávkujícím. Tvrdě jsem tedy prosazovala, aby stávkujícím mzdy vyplaceny nebyly, ovšem Jiří Balvín je vyplatil, jakmile do televize vkročil. Zřejmě se domníval, že tím pro sebe získá body, ale on tím samozřejmě okamžitě prohrál.

Vešel do televize v určité euforii, v pohnuté atmosféře, doprovázen nikoliv svým týmem, ale odboráři a jejich právníkem. Byl šťastný, ale tento stav neměl dlouhého trvání, brzy vystřízlivěl. Což je patrné z jeho knihy, kterou posléze po svém odvolání o svém ředitelování napsal. Zbytečně si však stěžuje, že se stal terčem všemožných útoků, ten terč ze sebe udělal sám. Vydržel na svém místě tuším 20 měsíců…


Slíbila jsem legendární rvačku veřejnoprávních redaktorů s exředitelem Balvínem. Ta v mé knize není, proto budu citovat ze serveru idnes, z 16. února 2003
Cituji: „Pan Wollner mi na toaletách řekl, jak je rád, že jsem konečně vypadl z televize. Já jsem na to odpověděl, že jsem taky moc rád, když vidím, jaké tendenční reportáže tam redaktoři natáčejí,“ popisuje Balvín svoji verzi události.
„Když jsem vycházel ven, tak po mně pan Wollner zezadu skočil a udeřil pěstí. To už jsme byli ve foyeru, kde mi navíc dal pěstí do obličeje a tekla mi krev. Pak se k němu přidali i další redaktoři – Filip Černý, Patrik Kaizr, který byl úplně opilý a ještě nějací další. Mám poškozené zuby a rozbitá ústa, už jsem byl u lékaře.“
Výsledkem je trestní oznámení Jiřího Balvína na straně jedné a nedělní několikahodinové jednání redaktorů se svým vedením na straně druhé. Jako kdyby kamkoli pracovníci ČT vkročí, všude za sebou táhli vleklou krizi, která veřejnoprávní televizi mučí už dlouhou dobu. “ konec citátu z idnes z února 2003.


Zpátky ke knize „Nebudu mlčet“:

Bylo mi jasné, že mohu být kdykoliv odvolána, a byla jsem stále připravena. Netrvalo to dlouho a přišel za mnou Jiří Balvín s odboráři a odborářským právníkem. Nemuseli ani nic říkat, hned jsem jim dala předávací protokol a Jiří Balvín mi „šlechetně“ nabídl, že by mohl využít mého ekonomického vzdělání na post evidence toaletního papíru
a čistících prostředků. S díky jsem odmítla.

S Jiřím Balvínem jsme se znali jenom povšechně, žádné emoce mezi námi nebyly, jen mi bylo líto, že odborářům ustoupil a věděla jsem, že to bude mít dalekosáhlé důsledky. A měla jsem pravdu. Televize si toto břímě s sebou nese stále.

Jiřího Hodače spousta lidí měla za slabého člověka. Možná byl v určitém momentu nerozhodný, ale určitě nebyl zbabělý. Dát pokyn vypnout vysílání, to chce velkou odvahu a víru v demokratické mechanismy a právo. Navíc nepřipustil, aby členové jeho týmu byli jakkoliv poškozeni. Vymínil si, že my všichni, které on jmenoval, budeme odvoláni až novým ředitelem, nikoliv prozatímní ředitelkou Věrou Valterovou, na kterou byl v tomto směru činěn velký nátlak. Byl však zbytečný, neměla k tomu pravomoci. Jiří Hodač žije ve Velké Británii. Čas od času spolu telefonujeme, Českou republiku od doby televizní krize nenavštívil. Před časem mi na mou prosbu, aby promluvil o tehdejších událostech před veřejností, řekl jediné: „Vyřiďte doma, že se jako křesťan denně modlím za ty, co stáli po mém boku, ale i za ty druhé…“

Reklama: