Jak mě skoro napadli fanatičtí muslimové – kdo je tady doma?

Dnes mám za sebou opravdu děsivý zážitek. S kolegou jsme byli obklopeni skupinou agresivních cizinců, nejspíše muslimů. Nelíbí se jim naše petice proti kvótám na přijímání uprchlíků. Opravdu se máme bát? Máme se nechat zastrašit?

islamistická pakáž

islamistická pakáž

Už od ledna se angažuju v hnutí Islám v České republice nechceme a od února fungují také Naštvané matky. Nelíbí se nám spousta věcí a cítíme, jak děsivou rychlostí ubývají naše svobody. O tom jsem napsala nespočet blogů, dnes nebudu nosit dříví do lesa. Dnes budu psát o sobě a svém strachu.

Na islámu mě děsí to, co dělá z lidí – zfanatizované agresivní nemyslící bytosti. Tím se stávají díky islámu. Ten fanatismus mě osobně na islámu děsí nejvíc. Když vidíte fotku do země zakopané ženy, která je celá zkrvavená a okolo ní jsou jásající muži s kameny v rukou, mrazí vás. Ty fanatické oči jsou odstrašující. Neumím si ani představit to utrpení té ženy – to, že ji všichni nechali napospas. Tu hrůzu člověka, který je konfrontován s něčím tak nelidským. Myslím, že podobné hrůzy zažívali židé v koncentračních táborech, kteří do poslední chvíle nemohli uvěřit, že by něco tak zrůdného jako holokaust mohlo být skutečné… Naše víra v lidskost a spravedlnost je neutuchající. Nedokážu pochopit, že se tam nenajde ani jeden člověk, který by zařval – „lidi, neblbněte!“

I já sama stále věřím v lidské dobro a je pro mě lidsky nepochopitelné, že třeba rodiče provdají svou malou dcerku za statného chlapíka v nejlepších letech. Ani si neumím představit tu hrůzu té holčiny, která zůstane sama se svým manželem. Zrůdnost nejhoršího kalibru. A islám to posvěcuje a nutí lidi takové zrůdnosti dělat a nepochybovat o nich. Neznám nic horšího, než lidi, co nepochybujou. Stávají se z nich nemyslící stroje na vykonávání čehokoliv. Zlí fanatici…

Nikdy jsem s tím nebyla konfrontována opravdu zblízka. Těch pár mých fanatických spolustranníků, kteří nemohou vydýchat mou přímost, mi bylo spíše k smíchu. Ti se zmůžou akorát na nějaké pomlouvání za mými zády. Těch se nebojím. Až dnes…

Přicházíme na místo, kde chceme rozložit petiční stánek. A tam stojí horda cizinců, připravená k boji – přesně tak vypadají. Napadají nás slovně, přibližují se, mají zlé oči – jde z nich opravdu strach. Je jich hodně – 10, 15? Nevím, nepočítala jsem je. Jsou uražení – co si to dovolujeme? Ukazují na obrázek přeškrtnuté mešity – ta je rozpaluje do běla. Předcházející den nám to přece řekli jasně – „Jak si dovolujete odmítat imigranty? Je to vaše povinnost je vzít! A co vám vadí na islámu? Beztak budete do pár let všichni našimi otroky!“

Dnes s nimi odmítáme mluvit a klidně si stavíme stánek a chystáme petiční archy. To jednoho z nich vytočí a zničehonic se vrhá na stánek a chce strhnout symbol přeškrtnuté mešity, poráží stánek… Šok, údiv, zděšení… Ale slyším – Policie! – a atak je v zárodku zastaven, útočník odvlečen… Ale ty fanatické oči jsem viděla zblízka, tu zlobu.

Ano – mám strach. Nejen o sebe, protože tihle zfanatizovaní agresivní jedinci neuvažují v našich civilizačních vzorcích. Nemají žádné ohledy. Nemají žádný respekt – co je jim proboha do toho, jak si tady řídíme naše vlastní věci? Tohle byli zahraniční studenti – vysokoškoláci nejspíše z bohatších arabských rodin. Nechci ani myslet na to, jaké vzorce chování mají ti méně kultivovaní muslimové…

Bojím se nejen o sebe. Bojím se a cítím strach za všechny ženy v islámských zemích, které jsou vystaveny bití a ponižování. Mám strach za všechny holčičky, které se mohou stát manželkou nějakého magora, který si fotku s novou maželkou hrdě vystaví. Mám strach za všechny muslimy, kteří nepřišli o schopnost kriticky myslet a kdykoliv se můžou stát terčem útoku svých fanatických souvěrců. A mám strach i o naše ženy a dívky, které budou v ohrožení, až se nám tu začnou potulovat skupiny nudících se imigrantů, které nejspíš naše vláda za potlesku uplacených neziskovek přijme pod tlakem EU.

Sklapneme uši a přestaneme prostě večer vycházet ven? Nebo přece jen náš strach bude zdrojem nového uvědomění? Nenechme si diktovat, neustupujme zlu a používejme náš strach jako zdroj naší odvahy – jiná cesta není…

Zdroj: Blog autorky