Ukradená a zrazená Podkarpatská Rus

Po dlouhá léta se mlčelo o tom, jak bezprecedentně uchvátil Stalin po válce Podkarpatskou Rus, do níž Československo investovalo tolik energie, peněz a lidského potenciálu a mlčí se vlastně dál. 

Ilustrační snímek

Ilustrační snímek

Mladší generace nemá tušení, že tento kus krásné země patřil ještě nedávno do rodiny s názvem Československo. Jestliže má současná vláda pocit, že musí pomáhat a zachraňovat, tak je tu území, kterému můžeme znovu navrátit hrdost a čest a mnoha mladým chlapcům tím zachránit i život. Zatímco Orbán rozdává v Zakarpatí maďarské pasy na počkání a mladí chlapci v touze vyhnout se službě v ukrajinské armádě je berou maďarské občanství všema deseti, tak my na své bývalé sousedy absolutně kašleme. Tedy myslím tím naše „vrcholné“ zastupitele, protože v Podkarpatské Rusi funguje mnoho občanských sdružení, kteří prostě nezapomněli.



Celé podkarpatoruské dějiny (a hlavně pak události na konci války) by pro nás měly být obrovským ponaučením. Měli bychom si jednou provždy zapamatovat, že se vše musí řešit v zájmu obyvatel, kteří na daném území žijí; nesmíme podlehnout vlastní slabosti, osobním výhodám a jiným lákadlům. Nešlo přece jen o nějakou periferii ČSR a bezednou studnu na peníze, jak se dnes mnoho lidí domnívá, šlo především o oblast větší než Jihomoravský kraj, o oblast, kterou obývá národ, jehož řeč se nápadně podobá češtině, a také se jednalo o lidech udržujících svoji specifickou kulturu a mnoho století staré zvyky. Bohužel se tehdy o Rusínech jednalo bez nich. Jaký měl tedy celý meziválečný hospodářský a kulturní rozvoj Podkarpatské Rusi smysl, když jsme obyvatele této země zradili při první větší historické zkoušce?

Stopy po Československu jsou trvalé

Ještě dnes je možné v zapadlých vesnicích hornatého Zakarpatska potkat pamětníky, kteří s obdivem vzpomínají na období mezi světovými válkami. Na samosprávné území ČSR tehdy proudily české elity, aby pomohly vybudovat tamní hospodářství. Rozvoj zaostalé oblasti přilákal i mnohé podnikatele. V polovině dvacátých let zde působilo téměř 30 000 Čechů. Po rozpadu SSSR se na Podkarpatské Rusi rozhodoval co dál. V prosinci 1991 se konalo v celé Ukrajině referendum schvalující vznik Ukrajinské republiky. Na Podkarpatsku se podařilo prosadit i druhý bod referenda, který zněl: Jste pro autonomii v rámci Ukrajiny? Na poslední chvíli prosadil tehdejší prezident Kravčuk, aby se slovo autonomie změnilo na samosprávu. 78 procent obyvatel odpovědělo, že ano. Dosud se však nic nestalo.  Dokonce se začalo uvažovat o znovupřipojení k Československu. Toto přání se rozplynulo 1. ledna 1993, kdy Československo definitivně zaniklo. Podkarpatská Rus se tak  stala součástí Ukrajiny a rusínský národ de facto neexistuje.

Historie

Území pojmenované v roce 1919 Podkarpatská Rus bylo po dlouhá staletí součástí uherského státu. Nikdy v něm však netvořilo autonomní ani administrativní jednotku a patřilo k nejchudším oblastem habsburské monarchie. Pro československý odboj byla v průběhu 1. světové války otázka postavení Rusínů a Podkarpatska po dlouhou dobu zcela cizí. Postoj emigrace se změnil až během pobytu Tomáše G. Masaryka v USA v roce 1918, kdy bylo Rusínům, jichž zde v té době žilo takřka 400 tisíc, tedy téměř tolik jako na samém Podkarpatsku, doporučeno usilovat o autonomii v rámci jazykově blízkého státu. Jednou z možností bylo včlenění podkarpatského území do vznikajícího Československa stalo se tak na jaře 1919.
Státoprávní postavení Podkarpatska formulovala na pařížské mírové konferenci saintgermainská smlouva z 10. září 1919. Československo se zavazovalo „zřídit na území Rusínů jižně od Karpat autonomní jednotku a obdařit ji nejvyšší měrou samosprávy slučitelné s jednotností státu československého“.

Vážený pane presidente, pane Beneši!
Dnes jsem se dozvěděl od soudruha Gottwalda, že československá vláda pociťuje nejistotu v souvislosti s událostmi na Zakarpatské Ukrajině domnívajíc se, že sovětská vláda hodlá jednostranně řešit otázku Zakarpatské Ukrajiny proti dohodě mezi našimi zeměmi. Musím vám říci, že vznikla-li u vás taková představa, zakládá se na nedorozumění. Sovětská vláda nezakazovala a nemohla zakázat obyvatelstvu Zakarpatské Ukrajiny, aby vyjádřilo svou národní vůli. Je to tím více pochopitelné, že vy sám jste mi v Moskvě řekl o své ochotě předat Zakarpatskou Ukrajinu Sovětskému svazu, přičemž, jak si jistě pamatujete, já tehdy k tomu nedal souhlas. Avšak to, že sovětská vláda nezakázala Zakarpatským Ukrajincům vyjádřit svou vůli, v žádném případě neznamená, že sovětská vláda úmyslně porušila dohodu mezi našimi zeměmi a jednostranně řešila otázku Zakarpatské Ukrajiny. Taková vaše představa by byla pro sovětskou vládu urážkou.  Protože otázku Zakarpatské Ukrajiny postavilo samo obyvatelstvo Zakarpatské Ukrajiny, bude ji pochopitelně nutno řešit. Tato otázka se však může řešit jen po dohodě mezi Československem a Sovětským svazem ještě před koncem války s Německem nebo na konci války, až to shledají obě vlády účelným. Prosím, abyste věřil, že sovětská vláda nehodlá učinit nějakou újmu zájmům Československé republiky a její prestiži. Naopak, sovětská vláda je plně odhodlána prokázat Československé republice veškerou pomoc v jejím osvobození a znovuvytvoření.   ( J.V. Stalin)

Záhy po druhé světové válce, 9. června 1945, Československo odstoupilo Sovětskému svazu území tzv. Podkarpatské Rusi (dnes Zakarpatské Ukrajiny). Bylo to na přání Stalina, kterému tehdejší prezident Beneš vyhověl. Na rozdíl od Polska, které přišlo ve prospěch Sovětského svazu o rozsáhlá území na východě včetně Lvova, Československo nedostalo žádnou územní kompenzaci. Kdežto Polsko se dočkalo Slezska (které do té doby patřilo Německu, Prusku a řadu staletí českému státu), Československo nezískalo nic, byť usilovalo o Lužici (oblast na jih od Berlína, která dlouhou dobu patřila českému státu).

Zdroj.