Uprchlíkům pomoci? Proč ne. Ale to nejsou uprchlíci, to co nám sluníčka vydávají za uprchlíky

PRAHA | Když bylo mojí babičce osm, přišel Mnichov. Žila tehdy s rodiči v poslední vesnici před delimitační čárou, sousední vesnice za potokem už připadla Říši, píše na svém facebooku zástupce šéfredaktora webu ParlamentniListy.cz Jakub Vosáhlo.

Jakub Vosáhlo | foto: facebook.com

Jakub Vosáhlo | foto: facebook.com



„Zcela samozřejmě si vzali do baráku dvě rodiny prchající ze Sudet, z nichž jedna tam prý vydržela celou válku,“ vypráví příběh jeho rodiny, která se postarala o uprchlíky před nacisty.

A pokračuje příhodou, kterou sám začil: „Když mi bylo pět, trávili jsme léto na chalupě. Táta jednoho večera bez jakýchkoliv námitek přivedl na přespání rodinu zbloudilých endéráků z Drážďan, mířících na západoněmeckou ambasádu do Prahy. Tam jim zcela samozřejmě pomáhali zase příbuzní mé přítelkyně.“


A podle něj proto nechápe, proč se dneska všichni jeho příbuzní pociťují strach s běženců a proř je nevnímají jako bezprizorní chudáky, kterým je třeba pomoci. Dokonce požaduje po sluníčkářích vysvětlení, ale to se mu asi nedostane.

A svůj mikrokomentář uzavírá slovy: „A netvrďte mi, že je to kvůli propagandě strachu od konvičkovců. V roce 1989 také nikdo v novinách nepsal, jací jsou ti východní Němci chudáci.“
Komentář